Dnem 5. března 2008 vydává Česká národní banka do oběhu pamětní stříbrnou dvousetkorunu ke 100. výročí úmrtí architekta a mecenáše Josefa Hlávky. Dvousetkoruna je ražena ze slitiny obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi a vydává se ve dvojím provedení, v běžném a špičkovém (proof), které se liší povrchovou úpravou a provedením hrany. U mincí špičkové kvality je pole mince vysoce leštěné a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem „ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *“. Mince běžné kvality mají hranu vroubkovanou. Průměr mince je 31 mm, hmotnost 13 g a síla je 2,2 mm. Stejně jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru 0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je povolena odchylka nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra odchylka nahoru 1%.

Na lícní straně dvousetkoruny je zobrazeno průčelí zemské porodnice v Praze a nad ním je ptačí křídlo jako symbol rozletu a ochrany. Název státu „ČESKÁ REPUBLIKA“ je při horním a pravém okraji dvousetkoruny. Označení nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč“ je při levém okraji dvousetkoruny. Značka České mincovny je také při levém okraji dvousekoruny. Hlavním motivem rubové strany je portrét Josefa Hlávky. Při levém okraji dvousetkoruny je neuzavřený opis „JOSEF HLÁVKA“ a při pravém okraji dvousetkoruny jsou letopočty „1908-2008“. Autorem návrhu dvousetkoruny je pan Vojtěch Dostál, DiS. Jeho iniciála tvořená obráceným písmenem „D“ je umístěna při pravém okraji dvousetkoruny.

Ke každé minci se zdarma přikládá tzv. katalogová karta pohlednicového formátu, zhotovená na polokartónu cihlové barvy s jemným rastrem. Mince je vyobrazena stříbrně s plastickým reliéfem, technikou tzv. suché pečeti. Text je dvojjazyčný v češtině a angličtině. Karta pro obě provedení mince je společná.

 

Josef Hlávka se narodil v Přešticích nedaleko Plzně v rodině nemajetného purkmistra Antonína Hlávky a jeho ženy Anny. Po absolvování gymnázia v Klatovech a Kolíně a reálky v Praze studoval nejprve na pražské technice a posléze na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Zde se Hlávka seznámil s vídeňským stavitelem a českým vlastencem Františkem Šebkem a během let studia u něj pracoval nejprve jako zednický učeň a později jako stavbyvedoucí. Během let 1856 – 1859 díky stipendiu cestoval po Evropě; to mu zároveň mělo zajistit nárok na zaměstnání ve státní službě. Po prohrané rakousko – italské válce se však jeho nárok stal nerealizovatelným a místo dráhy architekta se na dlouhou dobu začal věnovat práci stavitele. V začátcích kariéry mu velmi pomohl František Šebek, který jej nejprve jmenoval ředitelem své stavební kanceláře a po svém odchodu do důchodu mu ji celou odkázal. Během let 1860 – 1870 postavila Hlávkova stavební kancelář 142 staveb, které i přes vysoký počet zaměstnanců Hlávka sám osobně řídil či kontroloval. Z tohoto období pochází například stavba Zemské porodnice v Praze či kostel lazaristů ve Vídni. Svou největší zakázku Hlávka přijal v roce 1860. Od tehdejšího ministerstva kultu a vyučování dostal zadáno vypracování projektu rezidence řecko – pravoslavného biskupa v Černovcích, hlavním městě Bukoviny (nyní součást Ukrajiny). Projekt byl schválen roku 1863 a v březnu 1864 byl položen základní kámen celého komplexu. Metropolitní rezidence, kněžský dům, seminář a chrám byly dokončeny roku 1870, celý areál o několik let později. Ve stejném období byl Hlávka také stavitelem Dvorní opery ve Vídni. Pracovní vytížení a namáhavé cestování mezi Prahou, Vídní a Černovcemi si vybralo svoji oběť na Hlávkově zdraví. Roku 1869 jej postihl kolaps,
patrně důsledkem celkového selhání nervového systému, a Hlávka ochrnul a zůstal odkázán na invalidní vozík. Útěchou mu v nelehkém období byla žena Marie, se, kterou se oženil roku 1862. Útočiště našel na zámku Lužany, nedaleko rodného města, který původně koupil pro svou matku. Choroba se během následujících let ještě zhoršila, postupně napadla zrak a po určitou dobu nebyl Hlávka schopen číst ani psát. Celá sedmdesátá léta strávil v lázních na jihu Evropy a zejména v milovaných Lužanech. Léta oddechu zlepšila jeho zdravotní stav natolik, že roku 1880 se zcela vyléčil a znovu byl schopen chůze. Další rána osudu jej však postihla o
dva roky později, kdy na tuberkulózu zemřela manželka Marie. Nucenou přestávku v kariéře využil k přehodnocení svého dosavadního života a od roku 1882 až do své smrti v roce 1908 se systematicky věnoval mecenášské činnosti. Roku 1886 se oženil se Zdeňkou Havelkovou, přítelkyní rodiny Antonína Dvořáka, a v následujících letech se věnoval zejména přestavbě zámku v Lužanech. Antonína Dvořáka požádal, aby pro novou zámeckou kapli složil skladbu známou pod názvem Lužanská mše. Zámek v Lužanech se stal centrem vzdělanosti a kultury – pobýval zde mimo jiné Max Švabinský, Mikoláš Aleš, Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický a mnoho dalších umělců, z nichž většinu Hlávka také finančně podporoval. Velkou měrou se Hlávka zasloužil také o záchranu Karlova mostu. Roku 1890 se po velké povodni zřítila část mostu a uvažovalo se dokonce o jeho stržení. Hlávka však vypracoval expertizu, prosadil projekt jeho obnovy, dohlížel na všechny práce a rekonstrukci i částečně financoval. O rok později vznikla jeho přičiněním Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, na jejíž fungování daroval 200 tisíc zlatých. Vrcholem Hlávkovy mecenášské činnosti se stalo založení Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, které učinil dědicem veškerého svého jmění. Posláním Nadání bylo sloužit k podpoře všem vědeckým, literárním a uměleckým snahám českého národa, k podpoře vynikajících
nemajetných studentů a k dobročinné činnosti v jeho bydlišti. I přes mnohé pokusy o jeho zrušení či alespoň omezení jeho fungování během let německé okupace i za období komunistické vlády, se nikdy Nadání nepodařilo zrušit a stalo se tak nejstarší nadací
nepřetržitě fungující do dneška.

Text : podle materiálů Hlávkovy nadace
Kdo byl kdo v našich dějinách do r. 1918, kolektiv autorů, Libri, Praha 1993