Těžba stříbra v Kutné hoře Historie kutnohorského dolování se počítá od r. 985, ale pravá stříbrná horečka vypukla až ke konci 13. století. Historie kutnohorského dolování se počítá od r. 985, ale pravá stříbrná horečka vypukla až ke konci 13. století.
K objevení stříbra často docházelo náhodou. Při orání, pod vyvráceným stromem nebo v průrvě skály po úderu blesku. V Kutné Hoře sice věří, že bylo objeveno zázrakem, ale pravděpodobnější je, že místní ložiska už zdaleka vycítili cisterciáčtí mniši, kteří tu v roce 1142 založili klášter. V umění nalézání rudných ložisek se vyznali jako málokdo. Uměli číst z náznaků. Z druhů rostlin a stromů nebo ho poznali podle ojínění, které nad ložiskem rudy vždy nápadně chybí. Kousky stříbra mohli nacházet i v místní říčce Vrchlici. Stačilo, když se jim potom podařilo určit místo, odkud voda se stříbrem vyvěrala a naleziště bylo téměř jisté. Při ohledání místa se využívalo i proutkařů, ale už ve středověku vzbuzovalo proutkaření pochybnosti. Ať už ale místní stříbro objevil kdokoli, určitě mocně zvolal "ARGENTUM! STŘÍBRO! Zde kopejte!", a šel se oddat modlitbám či pivu.
Na místo nálezu pak povolali měřiče, neboli maršejdníka. Ten určil místo, kde byla žíla nejmocnější nebo kde se žíly křížily. Nakázal, kde má stát hornický rumpál, vytyčil místa pro kopání šachet a štol, směr kudy mají být vedeny, a horníci se pustili do díla. Ke kopání užívali jenom dva nástroje – mlátek a želízko, kterými vytrvale bušili do skály, dokud nezaslechli vytoužený zvuk kovu, nebo dokud si je neodnesla smrt. Prokopání některých štol totiž mohlo trvat i několik generací. K urychlení práce používali havíři techniku, které se říkalo sázení ohně. To se na konec štoly nanosilo dříví, pomazalo blátem a zapálilo. Skála pak byla křehčí a snadněji se rozbíjela. Některé šachty byly až 600 m pod úrovní země a kdyby tenkrát existovala Guinessova kniha rekordů, měli by v ní kutnohorští havíři určitě zápis. |