PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (7)
Po němých mincích věčný groš
Když z našich mincí znenadání zmizelo písmo a zároveň se dramaticky proměnil jejich vzhled, chvíli trvalo, než si společnost zvykla. Jako při většině změn i tady k tomu nakonec došlo. Tenký střížek brakteátům navíc obstaral přezdívku „plecháče“. Písmo většina obyvatel nepostrádala, protože byla negramotná. Za čas se ale písmena začala na mincovní obraz nesměle vracet. V plnohodnotné podobě, jako markantní součásti mincovního obrazu, najdeme písmo na slavném pražském groši.
„Ctihodný bratře, prosím tě, je tenhle plecháč v pořádku? Vždyť jsou tady na něm nějaký písmena.“ Řeholník se podíval na svého známého, pekaře Čeňka z Caletné ulice, a pak na minci, kterou mu nejistě podával. „Ukaž. No není to zrovna správně, ale je tam jméno našeho krále Otakara. Nedělej si starosti, tenhle peníz je v pořádku. Teď takové razí. Já sám už jich pár viděl.“
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2018.
Heraldika na mincích a medailích (8)
Nová šlechta přichází
Slohy, které k nám dorazily z kulturně vyspělejších zemí, se prosazovaly shora. Jestliže jsme v minulém dílu zaznamenali barokní heraldiku na ražbách vladařů, dostáváme se teď logicky o jedno společenské patro níž. Barokní šlechta je však v našich zemích stejně nový fenomén jako sloh sám. V jejím složení i projevech se odráží vítězný absolutizmus, který se stal politickým systémem platným pro všechny země habsburské monarchie.
U stolu, kolem kterého seděli většinou významní zemští úředníci, se probírala budoucnost české šlechty. Teď, v polovině sedmnáctého století, kdy velká válka chválabohu skončila, bylo jasné, že už nic nebude jako před ní. Nejvyšší purkrabí Bernard Ignác z Martinic si zjednal rázným gestem ticho a prohlásil: „Je zapotřebí vůbec vymýtit stav rytířský. Zámožnější rytíře povýšit na pány, chudí ať odejdou do měst a stanou se měšťany.“ Nikdo mu neoponoval a zdálo se, že každý ze stolní společnosti má sám o čem přemýšlet.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2015.
