Pražské groše Jiřího z Poděbrad (1458–1471) Rekapitulace současného stavu publikovaných znalostí o typologii těchto raže
Typologii grošů Jiřího z Poděbrad publikovala již v roce 1973 Jarmila Hásková.
Přestože je vědecký přínos jejího typologického řazení nezpochybnitelný, obtíže spojené s používáním této práce jsou veřejně známým numismatickým tajemstvím a negativně se promítají do řady odborných studií. Nyní, po 40 letech od vydání původní typologie, předkládáme čtenářům M&B opravenou a aktualizovanou verzi této práce jako podnět k další diskusi, jež by měla být poslední zatěžkávací zkouškou nově připraveného řazení pražských grošů Jiřího z Poděbrad, jaké je v současné době k dispozici např. pro groše Karla IV. či Václava IV.
Se smrtí Václava IV. a s počátkem husitských válek ustává do té doby masivní ražba pražských grošů. Vzhledem k různorodosti názorů není dosud zřejmé, kdy byly groše se jménem tohoto panovníka raženy naposledy a není ani znám původ tzv. atypických grošů Václava IV. Probíhala-li ražba pražských grošů i po smrti Václava IV., pak již ve velmi omezené míře a potřebu hrubé mince nemohla saturovat ani zdaleka. Následující období je ve znamení nejen husitských nepokojů, ale s tím i logicky spojených nepříznivých ekonomických dopadů. K ozdravení a postupné stabilizaci situace dochází až v průběhu vlády Jiřího z Poděbrad (1458-1471). Za své vlády se Jiří z Poděbrad pokouší několikrát o dílčí měnové reformy [1], ale teprve nový mincovní řád vydaný 5. června 1469 představuje důkladnou reformu české měny. Po téměř půl století přichází na scénu opět pražský groš, ražený dle předhusitských metrologických parametrů [2]. Bohužel se tak děje až na sklonku vlády Jiřího z Poděbrad a tak i přes masivní produkci těchto ražeb je jejich množství poměrně malé, neboť ražba grošů s titulaturou GEORGIVS PRIMVS trvala zřejmě jen necelé dva roky.
Poměrně krátké období ražby pražských grošů Jiřího z Poděbrad se promítá i do vzhledu těchto ražeb. Při jejich prozkoumání lze konstatovat, že v průběhu ražby nedocházelo k žádným zásadním proměnám v zobrazení lva, nalézt lze jen nepatrné odlišnosti v kresbě koruny, na něž upozornila Nohejlová-Prátová [3]. Stejně tak se zásadně nemění písmo použité v opisech, vyskytují se jen drobné odchylky některých znaků. Z tohoto důvodu při zpracování typologie vymezuje Hásková, autorka doposud používané typologie, pouze jediný typ (typ I.), který dále člení na jednotlivé varianty dle kresby koruny a znamének použitých v oblasti kolem ocasu lva [4]. Později se o doplnění této typologie zasloužil Šafář, který doplňuje dvě podvarianty k variantě c [5]. Přes nesporný přínos zavedené typologie Háskové je však nutné konstatovat, že sama autorka s odstupem času vnáší do své typologie zmatek přiřazením konkrétních ražeb podvariantám, které neodpovídají vyobrazení v její typologii [6]. Jedná se především o kresbu písmene S ve slově GROSSI na reversu mince. V numismatické komunitě jsou tyto nesrovnalosti v obecném povědomí. Poukazuje na ně např. Brádle při popisu dvanácti pražských grošů Jiřího z Poděbrad [7] nebo Chvojka, určující pražské groše v táborském nálezu dle stejného typologického rozboru Háskové [8]. Snahy o určování dle původní typologie končí obvykle nezdarem, v lepším případě označením zkoumané mince jako tzv. křížená ražba, zatímco jednotlivé varianty zaznamenané v typologické tabulce se prakticky neobjevují.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2013
Jak se dělá mincovna (14) Tvorba ceny oběžných mincí
Musím se ve svých vzpomínkách opět vrátit o mnoho let zpátky, do doby, když jsem v roce 1971 skládal státní zkoušku z ekonomiky na VŠE v Praze.
Byla to doba pokračující politické normalizace a pro studenty z našeho kruhu obzvlášť složitá. První dva ročníky s námi na přednášky a na cvičení chodil velmi talentovaný student, náš kamarád, jménem Jan Palach. Více se k tomu nechci rozepisovat. Pamětníkům to stačí a nové generace se už více dočtou v učebnicích dějepisu.
V době příprav na státnice nám vedoucí katedry docent Choma s vážnou tváří radil, abychom zapomněli, co jsme se učili v 1. a 2. ročníku o Šikově ekonomické reformě a jak máme být opatrní, abychom neřekli něco, co se nemusí líbit přísedícím v komisi. Byli jsme z toho zmatení. Když už jsme ztratili ideály pražského jara, nechtěli jsme ztratit šanci ukončit 5 let studia. S napětím jsem proto šel na státnici a přál jsem si nějakou ekonomicky neutrální otázku, kde bych mohl uplatnit své znalosti a zároveň nemusel papouškovat myšlenky normalizátorů. Měl jsem štěstí. Vylosoval jsem si teorii cen. Tu jsem měl velmi dobře zažitou z prvního ročníku, když jsem v politické ekonomii kapitalismu skládal zkoušku na stejné téma. Cenová problematika se od té doby stala mojí oblíbenou disciplínou, která mě nikdy neopustila.
Vedoucím řídícím pracovníkem mincovny jsem se stal v době, kdy už jsem měl více než 20 let podnikové praxe. Dávno jsem pochopil, že cena výrobku je základem ekonomického úspěchu v podnikání. Zjednodušeně řečeno „co nejlépe nakoupit a co nejlépe prodat“. Neplatilo pro mě to hokynářské „co nejlaciněji nakoupit a co nejdráž prodat“.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2014.
