NÁMĚTOVÁ NOTAFILIE (1) Světci na středoevropských bankovkách
Podobně jako v případě filatelie se i mnoho sběratelů bankovek zabývá při tvorbě svých sbírek ryze grafickou stránkou věci.
Velmi populární je tak například námětová notafilie zabývající se faunou a florou, architektonickými a přírodními památkami, či významnými osobnostmi veřejného života. Vedle umělců, politiků a slavných vojevůdců se pak lze v našem prostoru setkat i se zajímavým tématem světců a národních patronů, na které se zaměříme v následujících řádcích.
Svatý Václav
Téma národních světců se nevyhnulo ani našim domácím bankovkách. Už za nerealizovaných návrzích z dob první republiky se lze setkat s náboženskými motivy. První realizovanou bankovkou se však stala až protektorátní pětitisícikoruna z roku 1944. Portrét knížete Václava zde vytvořil rytec Tiskárny bankovek Národní banky Protektorátu Čechy a Moravy Jindřich Schmidt, kterému byla předobrazen slavná Myslbekova jezdecká socha na pražském Václavském náměstí. Snahy zařadit portrét našeho hlavního zemského patrona i na papírová platidla se objevovaly už za první republiky, kdy vrcholily především v době tzv. svatováclavského milénia. K realizaci však došlo právě až za Protektorátu. Značnou roli zde hrála především okupační správa, která cíleně zneužívala svatováclavský kult coby důkaz sounáležitosti českých zemí s říší.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2016.
Není důležité vyhrát Překvapivé příběhy olympijských medailí
Kolik medailí bylo uděleno v historii novodobých olympijských her, by zapálený sportovní fanoušek možná dokázal spočítat. Jejich hodnota se však nikdy vyčíslit nedá.
Když rok před vypuknutím letošních olympijských her představilo pořádající město Londýn podobu medailí pro vítěze, nejčastěji skloňovanými slovy byly přívlastky jako rekordní,
největší, překvapivé. Pořadatelská města se v posledních letech předháněla v tom, jak nápadité medaile rozdělí mezi vítěze. A tak ani Londýn nezůstal stranou a představil trofeje, které budou vůbec největšími a nejtěžšími, které si kdy vítězové z her odvezou.
Od třetí novodobé olympiády (v roce 1904) platí, že pořádající země má právo nechat medaile vyrobit v některé z domácích mincoven a podílet se na jejich designu. Poslední slovo při schvalování má sice Mezinárodní olympijský výbor, ale požadavky na vzhled a technické parametry medailí nejsou tak přísné, aby trofeje z největšího sportovního svátku nemohly vypadat pokaždé trochu jinak. A stejně pestré jsou i osudy jejich tvůrců a držitelů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012.
