Mobilizační státovky Bankovky vzor 1938
Československo již od počátku 30 let obezřetně sledovalo nejen agresivní rétoriku, ale i ekonomické a vojenské posilování svého západního souseda, který ovlivňováním německé menšiny stále více podněcoval separátní nepokoje uvnitř republiky.
Československo již od počátku třicátých let obezřetně sledovalo nejen agresivní rétoriku, ale i ekonomické a vojenské posilování svého západního souseda, který ovlivňováním německé menšiny stále více podněcoval separátní nepokoje uvnitř republiky. Proto již od poloviny třicátých došlo k zahájení příprav na obranu republiky vůči případné agresi. Nešlo jen o vyzbrojování armády, výstavbu pohraničních a vnitrozemských pevností, ale také o plánování peněžního oběhu v době války a to včetně nám dnes dobře známých mobilizačních státovek (též označovány jako vzor 1938).
Sledujeme-li historii těchto platidel, musíme se ohlédnout až k roku 1936, kdy Národní banka československá (NBČS) ve spolupráci s ministerstvy národní obrany a financí zahájila přípravy k plánovaní peněžního oběhu pro případ války. Vzhledem k předpokladu, že v průběhu obranných bojů ustoupí vojska z hlavního města, sídla NBČS a tiskárny bankovek, bylo nutné vybudovat v bezpečnější oblasti od bojiště náhradní sídlo a prozatímní tiskárnu. Náhradním sídlem1 správa určila lázeňské město Rajecké Teplice na západním Slovensku. Tiskárna se poté vystavěla nákladem 160 tis. Kč v obci Harmanec nacházející se přibližně 12 km od Banské Bystrice. Do nové haly se následně počítalo s nákupem zařízení za 3 miliony Kč. Kromě vlastního strojového parku měly být v případě nutnosti další tiskařské stroje přivezeny z Prahy. Pokud by se ukázalo, že válečné nebezpečí pominulo, plánovalo se zde tisknout nižší nominály, čímž by se ulehčilo pražské tiskárně.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
Jak se dělá mincovna (18)
Ražba medaile se sportovní tematikou
Většina lidí si pod pojmem medaile představuje kousek barevného kovu, kulatého tvaru, zavěšeného na stuze, kterou úspěšnému sportovci, na stupních vítězů, předává zasloužilý funkcionář. Celkem jednoduchá představa.
Taková medaile, než si ji šťastný sportovec se slzou v očích urovná na své hrudi, chystá se s dojetím vyslechnout státní hymnu a upřeně sleduje, jak na stožár stoupá vlajka země, kterou hrdě reprezentuje, má na svém počátku hodně složitý vznik. Mezinárodní sportovní akce, které spadají do kompetence nejvyšších svazových orgánů, mají pro tvorbu sportovních medailí přísná pravidla. Ty nerady připouštějí, že by je razil někdo jiný, než určí tvrdá sportovní lobby. V roce 2004, kdy se v Praze konalo mistrovství světa v ledním hokeji, jsem měl možnost se s těmito mezinárodními praktikami seznámit. Mincovna již několik let razila pro Český hokejový svaz sportovní medaile a pánové ze svazu se stali našimi váženými obchodními partnery. Každoročně jsme pro ně dodávali sady medailí pro vítěze všech ligových kategorií, počínaje extraligou mužů až po dorostence. Nebylo proto divu, že jsem generálního sekretáře svazu Ing. Jindřich Micku již v roce 2003 požádal o spolupráci ve vazbě na chystaný světový šampionát. Bylo mi vysvětleno, že se jedná o velice komplikovanou záležitost, kterou pevně v rukou třímá Světová hokejová federace – IIHF (International ice hockey federation) se sídlem v Ženevě, a ta má svého dvorního dodavatele medailí. Kompetence Českého svazu ledního hokeje (ČSLH) jsou v této věci prakticky nulové. Pokud chce mincovna tyto medaile vyrábět, musí své zástupce vyslat do Ženevy. Tam má ale jen malou naději na úspěch.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2015.
PRAŽSKÁ MINCOVNA .CZ
