Heraldika na mincích a medailích (6)
Dvě cesty víry
V průběhu 16. století sledovala také církevní heraldika slohovou proměnu od gotiky k renesanci. Vizuálně se od té světské podstatně nelišila, ale k velké změně došlo v samotné církvi. Pokračující zesvětšťování, patrné v myšlení a jednání vysokého kléru, muselo dříve nebo později vyvolat reakci.
„Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej, amen.“ Ta slova dozněla v největším sálu biskupského dvora města Worms a nastalo ticho. Martin Luther (1483–1546), který tady měl roku 1521 odvolat své kritické téze zaměřené proti papeži a římské kurii, se tlaku nepoddal. S přispěním někter ých mocných feudálů se vyhnul upálení, které veřejně požadoval Řím, i zavraždění, které bylo v záloze jako náhradní, neveřejné řešení. Na říšském sněmu, před mladým císařem Karlem V., papežským legátem, biskupy a kurf iřty, tak Luther fakticky zahájil evropskou reformaci. S církevní heraldikou jsme se rozloučili ve středověku. Biskupské a arcibiskupské erby postupně zmnožovaly počty polí, podobně jako jsme to mohli sledovat na znacích světských knížat. Stejným způsobem vyjadřovaly moc, sílu a bohatství, tedy hodnoty světské a nikoli duchovní.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2015.
Dvacetikoruna s portrétem Přemysla Otakara I.
Ikonografie našich papírových platidel je od dob první republiky dána mnoha vžitými zvyky
a tradicemi.
Díku tomu si tak dnes jen málo kdo dokáže představit, že by stokoruna nebyla
zelená či padesátikoruna nenesla červenou barvu. Stejně tak jako v ostatních zemích jsou
i u nás nejčastějším námětem významné osobnosti naší historie. Jednou z nich je i první
dědičný král z rodu Přemyslovců, Přemysl Otakar I.
Přemysl Otakar I. se narodil roku 11551 jako syn českého krále Vladislava II. Nad českým knížectvím se poprvé se ujal vlády v roce 1192, když násilím svrhl již dříve zvoleného knížete Václava II. Tato jeho první vláda však neměla dlouhého trvání. Poté co se zapojil do spiknutí proti císaři, ho císař už následující rok sesadil. Přemysl byl tak nucen až do roku 1197 pobývat ve vyhnanství. Po smrti nového knížete Jindřicha Břetislava se po druhé ujímá vlády, s čímž však nesouhlasí česká šlechta a namísto něj si volí Přemyslova mladšího bratra Vladislava. Ten se po šesti měsících s Přemyslem smíří a dobrovolně se vzdává trůnu v jeho prospěch. Za Přemyslovy vlády dochází k nevídanému rozmachu českých zemí. Dochází k osídlení pohraničních území, rozvijí se řemeslnictví, obchod a především těžba stříbra. Jako politik si počínal velice obratně. Výrazně upevnil svou moc a jednotu2
českého státu, v jehož rámci se konstituovalo i moravské markrabství. Posílil královské úřady, zrušil Břetislavův nástupnický řád a zavedl princip primogenitury. V zahraniční politice byl rovněž i schopným diplomatem. To se ukázalo už krátce po jeho nástupu, když se zapojil do bojů o císařský trůn. Po smrti římského císaře se o uvolněný post strhl litý boj, ve kterém se postavil na stranu Filipa Švábského. Ten ho za věrné služby na podzim 1198 korunuje českým králem s právem dědičného titulu i pro jeho potomky. Roku 1212 papež i většina říšských knížat začíná podporovat jako budoucího římského císaře sicilského krále Fridricha. Přemysl byl jeden z prvních, kteří ho uznali, díky čemuž mu císař 26. září 1212 udělil za věrné služby Zlatou bulu Sicilskou. Zlatá bula sicilská byla po dlouhá léta základním dokumentem státoprávního postavení Čech. Panovníkovi přiznávala nejen post jednoho z kurfiřtů, ale také nezávislost a svrchovanost nad českým královstvím, integritu jeho území, potvrzovala dědičný královský titul a právo domácí volby panovníka. Naopak vůči římskému císaři vymezovala jen minimální povinnosti. Všechna tato privilegia se Přemyslovi podařilo udržet po celou dobu jeho vlády a předat je svému
synovi a nástupci Václavu I., kterého nechal korunovat ještě za svého života. Zemřel 15. prosince 1230.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012