ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (28) Známky polévkových ústavů a kuchyní
K ulehčení údělu potřebných byly od poloviny 19. století na řadě míst Čech, Moravy a Slezska zakládány polévkové ústavy, spolky na podporu chudých žáků, městské, obecní a lidové kuchyně, koncem první světové války také válečné kuchyně.
Ať už se nazývaly jakkoliv, společné jim bylo jedno - k usnadnění administrativy vydaly provozní známky, které se uplatňovaly při výdeji jídla.
Polévkové ústavy a veřejné kuchyně zakládaly soukromé osoby, spolky a církevní instituce. Tyto humanitární a podpůrné organizace, většinou odkázané na milodary občanů někdy i v naturáliích, často prostřednictvím známek, které potřební dostávali zdarma nebo za režijní cenu, zabezpečovaly pro chudé děti a nezaměstnané alespoň jedno teplé jídlo denně. Helmut Hirschberg1 uvádí, že pravzor těchto organizací pro ústavy ve Vídni byl berlínský spolek založený roku 1866 filantropkou Linou, nikoli Lisou Morgenstern2 (1830–1909). Ta uveřejnila řadu prací na téma charity, krom jiného vydala i návod k zakládání a provozování lidových kuchyní Hilfsbuch zur gründung, Leitung und Kontrolle von Volksküchen, Berlin 1892.
Nejstarším polívkovým spolkem v Čechách (a druhým nejstarším dobročinným spolkem v Praze4), který vydal kovové známky, byl pražský Privat Verein zur Unterstuitzung der Armen čili Soukromý spolek pro podporu chudých, založený již v roce 18015. Jeho ražby jsou zachyceny v prodejním soupisu Killianovy sbírky, což je datuje před rok 1857. Eduard Polívka6 je dokonce vročil do doby kolem roku 1830. Byly ražené z mědi a mosazi v pěti tvarech.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2015.
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (10) Klasicismus a empír – návrat k střízlivosti a uměřenosti
Jako každá pozdní slohová fáze, tak i končící barok se větvil a odumíral.
Jedna část vyrostla do zdrobnělého rokoka, druhá si naopak uložila přísnost a návrat ke klasickým hodnotám. Z té druhé vznikl nový sloh, klasicismus, který heraldice přinesl zjednodušení, oproštění od dekorací a tedy jisté ozdravění. Dá se vysledovat i na erbech mincí a medailí. Antickou inspiraci najdeme nejen v obecné snaze po klidu a harmonii, ale i v přímých citacích antických postav a symbolů.
Nevěsta se s ustrnutím dívala za odcházejícím důstojníkem. Pak se stejným úžasem pohlédla na hrst dukátů, který jí před chvilkou dal, spolu s gratulací ke svatbě. Bílý důstojnický kabát ještě ani nezmizel za rohem, když se mezi svatebčany stále hlasitěji ozývalo: „To byl určitě on! Ano ano, opravdu, byl to sám císař Josef!“ Toho listopadového dne roku 1778 se Josef II. v Benešově nad Ploučnicí zase jednou objevil ve své oblíbené roli. Rád jezdil inkognito po vsích a městečkách, aby poznával monarchii takříkajíc „zdola“. Tu obdaroval novomanžele, tam vyoral zapůjčeným pluhem brázdu na poli, jinde pochválil děti ve venkovské škole za správné odpovědi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.