Češi nakoupili již několik tun zlata
V sousedních zemích vypukla zlatá horečka s nástupem finanční krize. Lidé ztrácejí důvěru v papírové peníze a raději si je mění za zlaté slitky a zlaté mince, dokud to jde.
Praha, 13.6.2009 - Méně movití zase nakupují oblíbené stříbrné mince American Eagle.
Češi však investují své úspory do drahých kovů pravidelně a dlouhodobě. Dokládají to statistické údaje ČNB.
Od roku 1993 kdy začala ČNB vydávat stříbrné a později i zlaté pamětní mince s českými motivy se vyrobilo 1 528 250 mincí ze stříbra o ryzosti 900/1000. Hmotnost stříbra obsaženého ve vyrobených mincích činila 17 880 kg.
Zlatých mincí bylo vyrobeno 165 260 kusů v pěti hmotnostech (1/10 oz, 1/5 oz, 1/4 oz, 1/2 oz a 1oz). K jejich ražbě bylo zapotřebí celkem 1 443 kg zlata nejvyšší ryzosti 999,9/1000.
V souvislosti s nedávno zveřejněným emisním plánem ČNB je patrné i množství zlata, které si pokračování ražby českých mincí z drahých kovů vyžádá.
Celková potřeba zlata pro ražbu 300.000 ks mincí v letech 2011-2015 představuje při naplnění nepřekročitelného limitu 25 tisíc kusů pro jeden motiv cca 5,4 t.
Celková potřeba stříbra pro ražbu 1.250.000 stříbrných mincí představuje při naplnění nepřekročitelného limitu 50 tisíc kusů pro motiv cca 18,2 t.
Je pravděpodobné že vedle sběratelů využije příležitost k nákupu českých mincí z drahých kovů i široká veřejnost. Objem zlatých rezerv držených českými občany tak vzroste na 6,8 tuny. To je přibližně polovina objemu zlatých rezerv, které drží sama ČNB.
Ve skutečnosti však bude objem privátních zlatých rezerv českých občanů mnohem vyšší. V uvedených statistikách ČNB totiž není zachycen objem investičního zlata ve formě zlatých cihliček, které ČNB neprodává.
ČNB neprodává ani zlaté mince, které vydává občanům přímo, ale prostřednictvím specializovaných prodejců. Mezi největší patří Česká Mincovna v Jablonci nad Nisou a Zlaté Mince Numismatika v Obecním domě v Praze.
Temná místa našich dějin Padesátá léta na pamětních medailích
Historická témata se druží k pojmu pamětní medaile úplně organicky.
Čím hlouběji však sáhneme do historie, tím bezpečnější terén nacházíme. Uběhl už dlouhý čas a generace historiků absolvovaly nezbytné a opakované názorové střety, aby se posuzování jednotlivých dějinných událostí nakonec přiblížilo objektivnímu výkladu. Na této cestě pak historiky, s obvyklým zpožděním, následuje také většina společnosti. Jestli se ale ohlédneme jen o jednu nebo dvě generace zpět, bude situace úplně jiná. Interpretace nedávné historie nadále rozděluje a zatěžuje společnost.
Problémy s vlastními novodobými dějinami bývají markantní zejména v obdobích následujících po změnách režimu. Dříve narození to jako děti mohli sledovat u našich západních sousedů. Oba tehdejší německé státy, které se postupně zformovaly po roce 1945, dostaly šanci k historické sebereflexi. Bylo jistě poučné pozorovat v průběhu druhé poloviny minulého století, jak rozdílně ji tehdejší NSR a NDR využily. Obyvatele naší země tehdy asi nenapadlo, že se v podobné situaci jednou octnou sami. V našich novodobých dějinách jsou dva letopočty označující dvě poslední zásadní změny politických systémů. Oba roky, 1948 a 1989, zároveň ohraničují dlouhé období, kdy naše dějiny určovala hegemonie jedné strany. Oněch jednačtyřicet let, kdy komunistická strana modelovala generace občanů naší republiky, nepředstavuje jednolitý celek. Míra indoktrinace byla různá a historikové se již většinou shodli, že skutečně brutální formy měla v padesátých letech.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2014.
