Konvenční měna 260 let od zavedení
Většina evropských panovníků při nástupu na trůn obvykle slibovala, že bude dbát o pevnou a stabilní měnu, že nepřipustí zlehčování a znehodnocování vydávané mince.
Obvyklým tématem byl na druhou stranu boj proti přílivu cizí nehodnotné mince do země. Ale těžko hledat panovníka, kterému by se to povedlo...
Někteří vladaři po zahájení ražby nové mince nějaký čas, zejména pokud měli k dispozici dostatečně bohaté zdroje jako např. stříbrné doly, skutečně drželi obsah stříbra v minci tak, jak bylo stanoveno v mincovních řádech či podobných nařízeních o minci. Jakmile však potřebovali peníze (většinou na válečné výdaje), pak bez ohledu na své sliby a předsevzetí nikdy neváhali minci zlehčit a znehodnotit. Zmatek a nepřehlednost měnových poměrů v římsko-německé říši byly umocňovány tím, že každý panovník (držitel mincovního regálu) si na svém území vydával mince tak, jak to považoval pro svoji zemi a hlavně pro sebe za nejvýhodnější.
Pokus zavést pro střední Evropu v mincovnictví jednotný systém zaznamenáváme například na počátku druhé poloviny 16. století. Tehdy chtěl císař Ferdinand I. (1526-1564) upevnit ústřední královskou moc a omezit vliv stavů. Jeho cílem bylo vytvoření hospodářsky a nábožensky jednotné říše pod nadvládou Habsburků. Nový říšský mincovní řád byl nejprve uveden do života v rakouských zemích (1560) a o rok později byl přijat i pro všechny země Koruny české. Byla zavedena jednotná měna, jejímž základem byl říšský zlatník/gulden (60 krejcarů). Tento měnový systém sjednocoval mincovnictví všech habsburských zemí mimo uherské království. Zhruba po deseti letech však tento projekt ztroskotal. Například země Koruny české se vrátily zpět k původní tolarové měně v roce 1573. A tak potom následovalo velmi dlouhé období, v němž stálé kolísání hodnoty stříbrných a zlatých mincí, ražba nejrůznějších druhů drobných mincí, jejichž hodnota málokdy odpovídala jejímu označení na minci, byly jevy, které nepříznivě ovlivňovaly hospodářskou situaci v zemi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013.
PRAŽSKÉ TŘÍKREJCARY
se značkou mincmistra Tobiáše Schustera a jeho ženy Doroty (příspěvek k typologii vládních ražeb císaře Ferdinanda II.)
Před pár lety jsem v několika svých příspěvcích k problematice českých ražeb císaře Ferdinanda II. předeslal, že toto období českého mincovnictví může být ještě dlouho poměrně bohatým zdrojem nových dílčích poznatků, které bude možné v budoucnu využít při vytváření komplexního soupisu českých ražeb – tzv. „Corpus Nummorum Bohemicorum“.
Tobiáš Schuster pocházel ze zámožného patricijského rodu Schusterů. Jeho otec Jan Schuster byl dlouhá léta zemským prubířem kovů. Dne 16. září 1608 byla rodina Schusterů povýšena do stavu tzv. erbovních měšťanů a Janu Schusterovi byl císařem Rudolfem II. udělen znak a predikát „z Goldburgu“. Erbovní znamení, umístěné v modrém kolčím štítu, má podle Adolfa Karlovského vztah k rodové řemeslné tradici. Znamení tvoří na zlatém trojvrší dvě koule nad sebou, spodní stříbrná, vrchní zlatá. Přikryvadla jsou vpravo černá, vlevo stříbrná oboustranně zlatě podšitá. Přílba na štítu je opatřena korunou. V klenotu je z koruny rostoucí stříbrný nekorunovaný dvouocasý lev, držící v pozdvižené pravé přední tlapě zlato-černě podélně pruhovaný prapor. (obr. 1) Další erbovní list byl udělen 10. listopadu 1627 bratrovi Tobiáše Schustera, pozdějšímu primátorovi Karlu Felixovi Schusterovi z Goldburgu. V tomto případě se patrně jednalo o tzv. polepšení erbu tím, že u měšťanských erbů obvyklá přílba kolčí byla nahrazena otevřenou přilbou turnajovou (mřížkovou).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2019.