Krása umělého stáří Patinování stříbrných ražeb
Patina v obecném pojetí představuje tenkou barevnou vrstvu na povrchu kovů, která vzniká chemickou vazbou molekul kyslíku s molekulami příslušného kovu.
V numismatické terminologii se jedná většinou o ražby, které obsahují velký podíl mědi nebo stříbra, tam povrchové změny probíhají nejrychleji.
Přirozená oxidace způsobuje, že povrch ražeb je zpravidla nestejnoměrně zabarven a takto vzniklá patina málokdy potěší oko sběratele. V tom případě spíš mluvíme o korozi. Sběratelé i mincovny se snaží takovému procesu zabránit opatrnou manipulací a ochranou v kapslích, blistrech a nebo ochrannými laky, aby styk s kyslíkem, nebo se sirnými sloučeninami byl co nejmenší. Protipólem přirozeně vzniklých změn na povrchu pamětních ražeb je umělé vytváření patiny, neboli proces patinování. Díky němu dostává ražba ušlechtilý vzhled, získává ochranu vůči přirozené oxidaci a odolává barevným změnám. Reliéf na mincovním poli je výrazně kontrastní a dostatečně vyniknou detaily a jemné prvky, které výtvarník do svého díla zakom
ponoval. Při podrobném zkoumání povrchu patinované mince je patrná výrazně lepší čitelnost písma a rozlišitelnost ozdobných prvků.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
Kdo byl Andragorás? Záhadní vydavatelé antických mincí
Kouzlo a tajemství řecké klasické numismatiky spočívá v různorodosti mincovních motivů, nominálů i vydavatelů. V období helénismu jsou emise měst či městských států doplněny nominály panovníků.
Zatímco klasické řecké antické mince doslova plýtvají obrazovými náměty, postavy bohů se střídají s totemovými zvířaty či božskými atributy, helénistické mince vykazují značnou námětovou rigiditu. Lícní stranu charakterizuje většinou portrét zprava (buď vydavatele, jeho předka nebo některého z bohů), rubní strana je vyhrazena pro božstvo a nápisy identifikující vydavatele.
Obecně proto platí, že rámcové určení helénistických mincí k jednotlivým vydavatelským domům či oblastem je jednoduší než v případě mincí klasických. Jejich přesné přiřazení konkrétnímu panovníkovi či dokonce lokalizování místa jejich vzniku je však mnohdy nesmírně obtížné. Situaci ztěžuje skutečnost, že následník často vydával mince s portrétem zemřelého předchůdce či zakladatele dynastie (Seleukovci, Ptolemaiovci), nebo s portréty svého dobrodince a podporovatele (např. nejkrásnější portréty Seleuka I. se dochovaly na ražbách pergamského vládce Filetaira).
Neméně potíží způsobuje opakování několika dynastických jmen v jednom rodě, (Antiochos, Seleukos, Alexandros, Apollodotos, Diodotos), extrémní případ je pak jméno Ptolemaios, které lze přečíst na všech egyptských epigrafických ražbách.
Samostatnou kapitolu a mnohdy badatelský oříšek představují ražby ve stylu emisí Alexandra Velikého. Jeho mince z drahých kovů byly napodobovány téměř sto padesát let po jeho smrti v mincovnách od Makedonie až po města v Malé Asii a Palestině. Rozhodnutí, zda mince vznikla za života velkého krále, je bez specializované literatury nemožné a mnohdy i přesto sporné. Stejně tak rozlišování mincoven pomocí mincovních značek je velmi diskutabilní.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
PRAŽSKÁ MINCOVNA .CZ
