Výrobní defekty na mincích (3)
V předchozích částech této série o výrobních defektech na mincích byly na stránkách posledních dvou čísel časopisu M&B popsány jednotlivé fáze mincovní výroby od přípravy a zpracování mincovního kovu až po realizaci finálního produktu tj. ražbu mince. Ve stručnosti byly představeny základní technologické postupy a operace, včetně používaného mincovního nářadí a strojního zařízení. Poté byly prezentovány výrobní defekty na mincích vznikající v průběhu prvních dvou základních fází mincovního díla – během fáze přípravné a mincířské. Seznámili jsme se nejen s chybami metalurgických a kovářských operací, ale též s různými chybami ryteckými. Třetí, finální fází, mincovního díla byla fáze pregéřská, během níž probíhala vlastní ražba mincí. Právě četným chybám ražebním je věnována závěrečná III. část tohoto pojednání o výrobních defektech na mincích.
Ražební chyby lze charakterizovat jednak jako chyby vzniklé vlivem nedokonalosti technologického procesu, protože ražba je ve své podstatě tvářecí proces, jednak jako chyby vzniklé v důsledku nepozornosti pregéře nebo jeho pomocníka. Každá z mincí postižených v této fázi mincovního díla nějakým defektem je v podstatě unikátem. Vady vzniklé během ražby jsou nahodilé. Nelze totiž předpokládat, že by mohlo dojít k opakovanému neúmyslnému zhotovení identického výrobního zmetku.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2015.
Rašínova reforma První československé státovky
V průběhu první světové války došlo k postupnému znehodnocování národních měn, což následně vedlo k růstu inflace.
Díky vysokému zadlužení a nedostatku zboží i surovin se většina zúčastněných zemí na podzim roku 1918 ocitla na pokraji nejen průmyslového, ale i ekonomického vyčerpání.
Hospodářským potížím se nevyhnulo ani Rakousko-Uhersko, které už 4. 8. 1914 přijalo císařské nařízení, kterým se Rakousko-Uherská banka (RUB) zbavila povinnosti krýt papírová platidla nejméně ze dvou pětin zlatem a předkládat veřejnosti týdenní a výroční výkazy o své činnosti1. Díky narůstajícímu nedostatku finančních prostředků přešel stát v polovině roku 1915 k přímým půjčkám u RUB a to formou státních dluhopisů, u kterých setrval až do konce války, kdy jeho celkový dluh vůči centrální bance dosáhl úrovně 39,3 mld. K, přičemž větší část 25 mld. K připadala na vrub průmyslově vyspělejšího Předlitavska. Uvolněná měnová politika měla mimo jiné i za následek, že zatímco v červenci 1914 představoval zlatý poklad2 Rakousko-Uherské banky 1589 mld. K a množství papírových peněz v oběhu 2,129 mld. K, tak koncem války se zlatý poklad snížil na pouhých 342 mil. K, zatímco množství bankovek vzrostlo až na 30,68 mld. K. Zlaté krytí tak během čtyř let pokleslo z původních 74 % na 1,11 %.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2014.