Jak se dělá mincovna (8) Jak se začíná budovat
Slovo budování se mé generaci vrylo do paměti velmi zvláštní formou, neboť od mládí jsme slyšeli a na mnoha transparentech četli, že budujeme socialismus nebo budujeme lepší zítřky.
Kolik námahy takové budování stojí, to znali moji rodiče a musím říci, že u toho nebyli moc šťastní. Tak takové budování jsem na začátku roku 1993 rozhodně neměl na mysli. Představa, že budujeme mincovnu v sobě zahrnovala mnoho různých rovin, které se musely vzájemně propojit tak, aby vše do sebe zapadalo jako jemná kolečka hodinového strojku, který pravidelně tiká a ukazuje čas tak přesně, že by podle něj mohly jezdit švýcarské vlaky.
Ono se vlastně nebudovalo, protože budova už dávno byla postavena, dalo by se říci z hlediska stavebního, že se jednalo o velmi náročnou přestavbu. Z pohledu řízení to bylo něco opravdu mimořádného, neboť nikdo ve firmě neměl zkušenost s tím, že by do stavební činnosti tak výrazně zasahovala Policie ČR a bankovní instituce v podobě ČNB. Navíc nás začal tlačit čas. Ve vedení Bižuterie se na začátku ledna 1993 připravil zásadní materiál, ve kterém bylo stanoveno, že do konce ledna musí technický náměstek ve spolupráci s výrobním náměstkem vystěhovat stávající provozy technického rozvoje a vše rozmístit v rámci velkého areálu Bižuterie tak, aby se od února mohlo začít se stavebními úpravami.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013.
Poslední panovník domácího rodu Portrétování Jiřího z Poděbrad
S výkladem osobnosti Jiřího z Poděbrad (1420–1471) už dnes nemáme větší potíže. Jeho
portrét vytvořený historiky je vcelku stabilní a nevedou se o něm nějaké zásadní spory.
Laičtí zájemci o národní dějiny si možná víc než odborná hodnocení, pamatují ze školních
chodeb reprodukci Alšova obrazu setkání Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad. V širokém
povědomí také uvázlo Jiráskovo slovní spojení „Husitský král“, což byl titul spisovatelova
posledního nedokončeného románu.
Obě zmíněné umělecké reflexe sice těží ze stejných zdrojů jako vědecká poznání historiků, ale používají jiné postupy a tak dospívají k poněkud odlišným výsledkům. Malířsky vytříbený Alšův obraz výtvarnými prostředky glorifikuje našeho krále v kontrastu s temnou figurou proradného Matyáše. Historické realitě je ale bližší názor, že v oné scéně, vedoucí k propuštění uherského krále i s jeho obklíčeným vojskem, se Jiří z Poděbrad dopustil jedné ze svých nemnoha velkých taktických chyb. Podobně název Jiráskova románu vyvolává jednoznačný a proto také mylný dojem. Jiří z Poděbrad opravdu nebyl husitský král, pokud bychom ho chtěli chápat jako následovníka velkých postav husitského hnutí, jako byl třeba Jan Žižka. Jiří byl od počátku pevně spojen s českou aristokracií, ze které pocházel, nikoli s nějakým lidovým revolučním hnutím.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012