HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (12) Zednáři – bratrstvo humanistů nebo zlovolná sekta?
Barokní katolicizmus byl v druhé polovině 18. století už za zenitem, jeho pozice ve společnosti však byla i nadále silná.
Zároveň se ale ve vyšších kruzích šířily sympatie k novému duchovnímu bratrstvu zvanému svobodní zednáři. Církev to sledovala se vzrůstající nelibostí. Do tajemného společenství, mezi jehož obecně deklarovanými cíli bylo zejména mravní a intelektuální povznesení lidstva, se totiž hlásili nejen úředníci, vojáci a aristokrati, ale i řada kněží.
Jednoho večera roku 1762 vyšel Jan Adolf hrabě Kounic na nádvoří malostranského paláce, který před několika měsíci koupil. Nastoupil do kočáru a zanedlouho již vcházel do slavnostně osvětleného sálu jiného pražského paláce. To už ale nebyl hrabětem Kounicem. Dveřník ho ohlásil jako „Rytíře stříbrné koruny“. A protože jeho spolubratři už čekali jen na něj, mohla ceremonie zednářské lóže započít. Velká francouzská revoluce nebyla jen výbuchem hněvu té části společnosti, která neměla co ztratit. Starý společenský model narušovali po předcházející dlouhá desetiletí sami členové privilegovaných vrstev. Pevná barokní koalice aristokracie a vysokého kléru dokázala dlouho udržovat status quo. Její mladší členy však tradiční hodnoty přestávaly lákat. Zednářství se pro ně stalo alternativou a časem dokonce módou. Působilo přitažlivě na všech úrovních a členem lóže se proto mohl stát jak neznámý provinciální úředník, tak František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2016.
PAMÁTKY NA BANKOVKÁCH (1) Monument zmizelý v nenávratnu
Jako první z této série „Památky na bankovkách“ se spolu podíváme na bankovku Afgánského království z období vlády krále Muhammada Záhira Šáha.
Na otázku, proč zrovna tato bankovka je vybrána jako první, je odpověď vcelku jednoduchá. Z pohledu časové osy je to teprve nedávno, kdy byla tato kulturní památka, vyobrazená právě na této bankovce – nenávratně zničena.
Historie Tato památka zde stála již od 6. století v poklidném stínu skalního masivu. Jedná se o sochy Buddhy Vairóčanu a Buddhy Šákjamuniho z Bámijánského údolí. Po několik staletí tyto sochy Buddhů odolávaly zubu času a ne vždy se ve středověku k sochám lidé chovali přívětivě. Jednou z mála výjimek byl král Amanulláh (vládl 1926-1929), který si uvě
domoval hodnotu a výjimečnost těchto soch a začal proto podnikat opatření k jejich ochraně. Bohužel jeho nástupci takové pochopení pro památky neměli a sochy ponechali vlastnímu osudu. Přesto se roku 1969 započalo s opravami soch s pomocí indických archeologů. Práce nešla podle představ díky různým vlivům. Pracovat se dalo pouze čtyři měsíce z roku kvůli počasí, přesto do konce roku 1973 byla opravena alespoň menší socha Buddhy.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2017.
PRAŽSKÁ MINCOVNA .CZ
