ČASTO VÁS ZAJÍMÁ

Česká mincovna není státní podnik? Není. Česká mincovna a.s. je soukromá firma. Zřizovatelem České mincovny (ČM) není ani Česká republika, ani Česká národní banka. V České republice navíc působí dvě české mincovny. Česká a Pražská mincovna. Obě jsou privátní mincovny, razící mince na zakázku.

Česká mincovna nevydává české mince? Ne. České mince vydává výhradně Česká národní banka, nikoliv Česká mincovna. Autentické české mince musí mít vyznačenu nominální hodnotu v platné české měně (Koruna česká, zk. Kč) Na českých pamětních mincích jsou uváděny nominální hodnoty: 200 Kč, 500 Kč, 2000 Kč, 2500 Kč, 5000 Kč a 10 000 kč. Největší česká mince zhotovená v jediném exempláři má nominální hodnotu 100 000 000 Kč.

Proč je na české minci cizí královna? Protože nejde o českou minci. Portrét anglické královny je jasným znamením, že se nejedná o českou minci. I když je motiv mince věnován českému tématu, nebo je mince vyražena v Čechách, nelze tyto exotické ražby vydávat za české mince. Ze zákona je českou mincí pouze mince vydaná Českou národní bankou. Popis a vyobrazení každé české mince je součástí sbírky zákonů. Dalším rozlišovacím prvkem nečeských mincí je nominální hodnota v Novozélandských dolarech nebo v měně ostrovního státu Samoa.

Kdo vykupuje mince České mincovny? Medaile České mincovny můžete nabídnout ke zpětnému odkupu přímo výrobci. Další možností, je vydražení medaile v elektronické aukci, které pořádáme v pravidelných intervalech. Poslední možností je výkup medaile za cenu drahého kovu. Medaile je v tomto případě předána do rafinérie k přetavení.

60. výročí ukončení 2. sv. války

II. světová válka – největší a nejničivější válečný konflikt v dějinách lidstva, který se rozšířil na tři kontinenty. Válka si vyžádala více než 60 milionů obětí, zpustošila rozsáhlá obydlená území, škody na majetku a kulturním dědictví přesáhly vyčíslitelné hodnoty. Konflikt začal 1. září 1939 a v Evropě oficiálně skončil 8. května 1945 kapitulací Německa.

Po I. světové válce se poražené Německo ocitlo v hluboké hospodářské i morální krizi. Přišlo o část území, bylo nuceno platit astronomické částky válečných reparací, nezaměstnanost dosáhla kritické úrovně. V takovém prostředí se dařilo různým extrémistickým skupinám. Největší podporu si postupně získala NSDAP, strana národních socialistů vedená Adolfem Hitlerem, která slibovala práci a zrušení potupných podmínek daných Versailleskou smlouvou. Na Hitlerovu stranu se přiklonily i velké průmyslové podniky, které jeho stranu štědře sponzorovaly.

NSDAP postupně zlikvidovala veškeré politické konkurenty a pomocí propagandy a násilných činů se chopila moci, přičemž otevřeně hlásala nenávist vůči Židům a komunistům. Stále více se prosazovala nacistická ideologie typická představami o nadřazené germánské rase.

Trpělivost vítězných mocností Němci vyzkoušeli v roce 1936 vojenským obsazením demilitarizovaného průmyslového Porýní. Francie ani Velká Británie nezasáhly. Ve stejném roce se Německo angažovalo ve španělské občanské válce, když spolu s fašistickou Itálií poskytlo vojenskou podporu stejně orientovanému Franciscu Francovi.

Už v roce 1937 se rozhořel konflikt v Asii, když Japonsko vpadlo do Číny. V Evropě se ke krveprolití teprve schylovalo. Hitler v roce 1938 k Německu připojil Rakousko (anšlus) a pohrozil válkou, pokud mu nebudou postoupeny československé Sudety. Britský premiér Neville Chamberlain proto inicioval schůzku, která se uskutečnila 29. září v Mnichově. Zástupci Francie, Velké Británie, Itálie a Německa pak vyzvali Československou vládu k odstoupení pohraničí. Prezident Beneš na výzvu nakonec přistoupil. Už 15. března 1939 ale německá vojska obsadila zbytek země a z Čech a Moravy vytvořila protektorát. Na Slovensku vznikl samostatný stát vedený loutkovou klerikální vládou, která se vyhlásila za spojence Německa.

Aby Hitler eliminoval případnou vojenskou reakci z východu, uzavřel s hlavním rivalem Sovětským svazem dohodu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov). Zároveň si obě mocnosti domluvily rozdělení Polska a sfér vlivu v Pobaltí.

Polsko nacisté napadli 1. září 1939. Intervenci odůvodnili přepadením německého vysílače Gleiwitz, které podle propagandy měli uskutečnit Poláci. Ve skutečnosti se jednalo o členy německé speciální jednotky převlečené do polských uniforem, kteří kvůli vytvoření záminky k agresi obětovali své krajany obsluhující zařízení. I přes odhodlaný odpor, nemohla polská armáda takticky i technicky lépe vybaveným německým vojskům dlouho vzdorovat. Zejména, když východní část Polska obsadil Sovětský svaz.

Hitler, povzbuzen úspěchem, začal napadat západoevropské státy a brzy pokořil i Francii. Naproti tomu letecká kampaň nad Anglií ztroskotala. Významnou úlohu v letecké Bitvě o Británii sehráli vedle domácích i zahraniční piloti, zejména ti polští a českoslovenští.

Po neúspěchu nad Anglií se Hitler obrátil na východ s tím, že Británii pokoří až po zničení Sovětského svazu. Východní tažení bylo pojato jako rozšiřování životního prostoru německého národa (Lebensraum), který podle nacistické ideologie představoval nadřazenou rasu. Tomu odpovídala i nevídaná brutalita, s jakou se okupační vojska na dobytých územích chovala. Jenom v Bělorusku bylo vypáleno více než 600 vesnic, přitom 186 z nich už nikdy nebylo obnoveno.

Sovětská armáda pod soustředěným náporem dobře takticky i technicky vybavených německých armád ustupovala. Desetitisíce vojáků padly do zajetí. Na často chaotickém vedení bojů se podepsaly i stalinské čistky v třicátých letech, při nichž Rudá armáda přišla o řadu zkušených velitelů. Hitlerovská vojska se podařilo zastavit až u Moskvy. První velkou porážku utrpěla německá armáda u Stalingradu a obrat dokonal kolosální střet u Kurska, kde se zároveň odehrála největší tanková bitva v dějinách válek (Prochorovka). Němci začali prohrávat také v severní Africe, a když se 6. června 1944 vylodila spojenecká vojska v Normandii, síly se definitivně překlopily a od té doby se Hitlerovy armády bránily útoku ze dvou směrů.

16. dubna 1945 byla útokem Koněvových a Žukovových armád zahájena bitva o Berlín. Do centra města vojáci Rudé armády vstoupili 30. dubna, ve stejný den spáchal Adolf Hitler sebevraždu. Bezpodmínečná kapitulace německých vojsk vstoupila v platnost 8. května 1945, o den později vjely tanky Rudé armády do Prahy, která 5. května povstala proti okupantům. Poslední bitva za účasti tanků, dělostřelectva a kaťuší se odehrála u osady Slivice u Milína na Příbramsku.

DALŠÍ ČLÁNKY VÍCE O ČASOPISU

Jak to tenkrát proběhlo Odpovídá Jaroslav Moravec z ČNB

Jak měnová odluka před dvaceti lety proběhla jsme se zeptali i jednoho z nejpovolanějších, přímého účastníka – Jaroslava Moravce z odboru peněžního oběhu a ochrany platidel ČNB.

Jaký je váš pohled na celou reformu zpětně po 20 letech, co se povedlo?

Oddělení měny České republiky od bývalé měny československé, zvané měnová odluka či správněji rozluka, byl složitý systém právních, ekonomických a organizačních opatření. V oblasti hotovostního peněžního oběhu znamenala nejprve provizorní označení hodnotově rozhodující části oběživa způsobem osvědčujícím jejich platnost jen na území České republiky (z několika možných technických řešení byly zvoleny bankovkové kolky) a posléze přípravu nových bankovek a mincí samostatné České republiky, z nichž většina dosud obíhá.

Oddělení měny v roce 1993 se obešlo bez jakýchkoliv závažných problémů určitě díky kvalitní přípravě, v níž se tvůrci rozluky inspirovali i dokumenty Rašínovy měnové odluky v roce 1919. Ale zejména díky reakci veřejnosti, která se i přes nedobré zkušenosti s peněžními reformami v letech 1945 a 1953 chovala netypicky disciplinovaně, neuchýlila se k nákupům zboží a výběrům hotovostí. Obyvatelstvo se naopak předzásobilo hodnotami bankovek nepodléhajících okolkování a uložilo své hotovosti na bankovní účty, čímž několik dnů před oddělením měny pokleslo množství peněz v oběhu o více než polovinu.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2013.

HOLDOVÁNÍ HABSBURKŮ (2) v provinciích Rakouského Nizozemí v 18. století (Karel VI. – Josef II.)

na stránkách časopisu M&B číslo 4/2016 jsme se seznámili s historickými událostmi a holdovacími ražbami habsburských panovníků vládnoucích v Rakouském nizozemí, konkrétně ve městech Bruggy, Gent a v provincii henegavsko.

Titulní strana tohoto čísla pak přinesla prostřednictvím fota reversu jedné z holdovacích medailí města Ypry upoutávku na právě předkládanou závěrečnou část mého pojednání, které přináší přehled dalších zajímavých pamětních ražeb připomínajících, jak v průběhu 18. století další provincie a města v Rakouském nizozemí vzdávala hold habsburským panovníkům.

Holdování města Kortrijk (nizozemsky Kortrijk, západovlámsky Kortryk, francouzsky Courtrai dříve také Cortrick)
Kortrijk je město situované na pravém břehu řeky Leie (francouzsky Lys) v blízkosti belgicko-francouzské hranice. Existoval již ve starověku jako galo-římská osada nazývaná Cortoriacum nacházející se v oblasti zvané Gallia Belgica. Ve středověku bylo středisko ležící na křižovatce důležitých obchodních cest opevněno a obdrželo městská práva (1189). O dvě sta let později byla ve městě vybudována citadela. Od 14. do 16. století zažilo město období hospodářského rozkvětu spojené s rozvojem textilního průmyslu jako středisko flanderské výroby látek. V průběhu 17. století, během válek mezi Francií a Španělskem, byl Kortrijk často obléhán a několikrát dobyt. Utrechtskou mírovou smlouvou z roku 17131 se město stalo součástí Rakouského Nizozemí. Kortrijk byl více než padesát let důležitou pohraniční pevností, ale v polovině 18. století ztratil svůj význam jako strategická pevnost a tak byly hradby zbourány.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2016.