200 Kč 700. výročí nástupu Jana Lucemburského na trůn, a jeho sňatek s Eliškou Přemyslovnou Proof

Dnem 1. září 2010 vydává Česká národní banka pamětní stříbrnou dvousetkorunu k 700. výročí sňatku Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou a nástupu lucemburské dynastie na český trůn. Dvousetkoruna je ražena ze slitiny obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi a vydává se ve dvojím provedení, v běžném a špičkovém (proof), které se liší povrchovou úpravou a provedením hrany. U mincí špičkové kvality je pole mince vysoce leštěné a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem „ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *“. Mince běžné kvality mají hranu vroubkovanou. Průměr mince je 31 mm, hmotnost 13 g a síla je 2,3 mm. Stejně jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru 0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je povolena odchylka nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra odchylka nahoru 1%. Hlavním motivem lícní strany mince je český lev ve stylizované středověké podobě na pozadí gotického dekoru tvořeného hvězdami a tečkami. Po celém obvodu dvousetkoruny je stylizovaným gotickým písmem vypsán název státu „ČESKÁ REPUBLIKA“ a označení nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč“. Značka České mincovny tvořená kompozicí písmen „Č“ a „M“ je umístěna v rámci gotického dekoru nad označením nominální hodnoty mince. Na rubu se nachází stylizovaná podoba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny při uzavření sňatku na pozadí gotického dekoru v podobě hvězd a teček. Po celém obvodu mince je opis „SŇATEK JANA LUCEMBURSKÉHO S ELIŠKOU PŘEMYSLOVNOU“ a letopočty „1310 – 2010“. Značka autora dvousetkoruny, MgA. Jakuba Vlčka, je zakomponovaná do gotického dekoru vlevo od postavy Jana Lucemburského.

Sňatek Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou

Po vraždě Václava III. roku 1306 se české země ocitly v nelehké situaci. Za krále byl zvolen nepříliš schopný Rudolf, který již roku 1307 zemřel. Jeho nástupcem se stal Jindřich Korutanský, avšak ani on se jako vládce neosvědčil – nedokázal jednat s českou šlechtou, ani neměl dostatečné finanční prostředky k udržení moci. Tento stav vyústil roku 1309 v politický převrat, kdy skupina pražských a kutnohorských šlechticů zajala panské zemské úředníky v čele s Jindřichem z Lipé. Pokus o potlačení převratu nebyl Jindřich Korutanský schopen rázně vyřešit a jeho pověst tím ještě více utrpěla.

V této době si proto část české šlechty začala uvědomovat politický význam neprovdané dcery Václava II. Elišky Přemyslovny. Z podnětu mohučského arcibiskupa a bývalého českého kancléře Petra z Aspeltu vznikla mocná opozice vůči vládě Jindřicha Korutanského, jejímž cílem bylo provdat Elišku za člena lucemburské dynastie. Po složitých jednáních s lucemburským králem Jindřichem VII. bylo rozhodnuto o sňatku Elišky s jediných Jindřichovým synem, Janem.

1. září 1310 se uskutečnil ve špýrské katedrále sňatek čtrnáctiletého Jana Lucemburského s osmnáctiletou Eliškou Přemyslovnou. Následně Jan dobyl Prahu a byl Petrem z Aspeltu korunován za českého krále. Česká šlechta si ihned po Janově nástupu na trůn roku 1310 vydobyla na králi vydání inauguračního diplomu pro Čechy (a v roce 1311 pro Moravu), kterým byla vymezena některá práva a svobody a bylo určeno, že úřady a majetky mohou nabývat jen v zemi usedlí Čechové, resp. Moravané. I v následujících letech musel Jan bojovat o vedoucí pozici v čele státu s mocnými představiteli šlechty. Kromě nedostatku zkušeností mu situaci komplikoval také silný protihráč Jindřich z Lipé, který se za podpory vdovy po Václavu II. Elišky Rejčky snažil o získání převahy v zemi.

Roku 1315 byl na popud Elišky Přemyslovny Jindřich z Lipé zatknut a do nejvyšších úřadů byli povoláni členové západočeské šlechty v čele s Vilémem Zajícem z Valdeka. To však vyvolalo odboj Ronovců a Markvarticů, rodů spřízněných s Jindřichem, kteří jej po několika měsících osvobodili. Král následně odjel z Čech, což situaci ještě dále vyhrotilo. Roku 1317 došlo k další drobné válce a nešetrný vojenský zásah proti vzbouřencům málem připravil Jana o královskou korunu. Janova oslabená pozice se plně projevila při uzavření domažlického smíru roku 1318, kdy byl donucen se zavázat, že bude dodržovat zdejší zvyky a nebude udílet úřady cizincům. Domažlickými úmluvami tak byl upevněn systém dualistické vlády panovníka a šlechty, avšak zdrojem politické síly ve státě zůstávala stále především šlechta.

Ačkoliv panování krále Jana v Čechách nebylo zpočátku korunováno úspěchy, podstatně více se mu dařilo v celoevropském měřítku. Mezinárodní postavení Lucemburků i českého státu posiloval mimo jiné i úspěšnou sňatkovou politikou, kdy svého syna Václava (pozdějšího Karla) dal roku 1323 na vychování do Francie a sjednal jeho sňatek se sestrou následníka francouzského trůnu Blankou z Valois. Pozici v českých zemích si následně upevnil zejména územní expanzí, kdy roku 1322 získal do dědičné zástavy Chebsko, v letech 1319-1329 připojil Horní Lužici a roku 1335 získal Vratislav. Počátkem 30. let se mu také podařilo rozšířit své panství až do severní Itálie.

Dlouhodobou nepřítomnost Jana v českých zemích začala vnímat odpovědná skupina české šlechty jako hrozbu pro český stát a požádala proto prince Karla o návrat do vlasti. Roku 1333 se Karel navrátil a následně získal titul markraběte moravského, čímž bylo jeho postavení legalizováno. Brzy se mu podařilo získat podporu vysoké šlechty, zároveň intenzivně spolupracoval s církevními představiteli a pražským patriciátem. I v mezinárodní politice sklízel úspěchy, k čemuž mu mimo jiné pomohl i přátelský vztah k papeži Klimentovi VI. Právě přízeň papeže umožnila Karlovi prosadit povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a vymanit ho z područí mohučské diecéze.

Král Jan se mezitím dále věnoval mezinárodní politice a po vypuknutí stoleté války vystupoval po boku francouzského krále Filipa VI. Tou dobou již zcela slepý král bojoval na jeho straně i v první velké bitvě stoleté války u Kresčaku, kde padl v boji. Lucemburská dynastie poté vládla na českém trůnu až do roku 1437 a zejména v osobě Karla IV. významným způsobem ovlivnila vývoj českých zemí ve středověku.

Pramen textu: Dějiny zemí koruny české, kolektiv autorů, Paseka, 2003

...

DALŠÍ ČLÁNKY VÍCE O ČASOPISU

JIŽNÍ KOREA 5000 WON

Pick#55a [2006]

Monetární systém v Jižní Koreji má od roku 1949 poměrně bohatou a mnohdy překotnou historii. První bankovky v rozsahu nominální hodnoty 5–1000 won vydala Bank of Chosen v roce 1949 a 1950. Vzhledem k devalvaci tohoto tzv. prvního jihokorejského wonu byla tato měna v roce 1953 nahrazena měnovým systémem hwan.

Vzájemný přepočet odpovídal poměru 1 hwan = 100 wonů. Hwan byl nominálně rozdělen do 100 jeonů (=čchonů). Bankovka o nejnižší hodnotě odpovídala 10 hwan. I tato měnová soustava trpěla inflací, díky čemuž došlo k sérii devalvací. To vedlo k tomu, že se jihokorejská banka rozhodla v roce 1962 navrátit k původní měnové jednotce won, která v Jižní Koreji platí do současné doby. V tomto případě změny měnové jednotky se zpětně 10 hwan vyměňovalo za 1 won. Měnové jednotky hwan a won byly paralelními až do roku 1975. Současný jihokorejský won se rozděluje na 100 jeonů (1/100). Ty se prakticky nepoužívají a jejich využití je pouze pro případ přepočtu cizích měn. Od roku 1997 je totiž jihokorejský won volně směnitelnou měnou. Podle ISO 4217 má won mezinárodní kód KRW a rovněž mezinárodně respektovaný symbol ₩.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2018.

Z tržišť a barů Senegalské mince

Mé krátkodobé pobyty v Senegalu, nikterak časté, jsou motivovány návštěvou přátel, vyhledáváním a nákupem ojedinělých náhrdelníků, pobytem na místech spjatých s obchodem s otroky, a podmíněny jsou jak jinak, dostatkem finanční hotovosti.

Mé krátkodobé pobyty v Senegalu, nikterak časté, jsou motivovány návštěvou přátel, vyhledáváním a nákupem ojedinělých náhrdelníků, pobytem na místech spjatých s obchodem s otroky, a podmíněny jsou jak jinak, dostatkem finanční hotovosti, případně její dostupnosti z evropského účtu.

V tomto ohledu musím konstatovat, že urbanizované oblasti Senegalu jsou k uživatelům kont velmi vstřícné, směna eur na místní franky je bezproblémová, kurzy se nijak výrazně neliší. V březnu se pohyboval kurz kolem 650 franků za 1 euro. A samotný pobyt ve městech či na turisticky exponovaných památkách není nikterak levný.
Drobných mincí je v zemi relativně dostatek, byť se nepředpokládá, že se po nich bude pídit právě běloška, na místní poměry bohatá, a ještě v netypickém klobouku. A tak se mi jako vždy, při jejich sběru osvědčila tržiště a bary, jak stanového městečka v poušti či mého hotelu v Saint Louis.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2013.