Jan Jiskra z Brandýsa Český vojevůdce v uherských službách
Když se na jaře roku 1434 rozhodovalo u Lipan o osudu husitské revoluce, měl boj pro většinu příslušníků radikálních polních vojsk existenční nádech.
Jinak než se zbraní v ruce se živit nedokázali a mnohdy ani nechtěli. Věhlas českých bojovníků byl naštěstí tak velký, že se přes stigma kacířství stali ceněnými na řadě evropských bojišť. Největší kariéru v cizích službách nicméně učinil šlechtic, který v husitském období bojoval na straně katolíků – Jan Jiskra z Brandýsa.
Jan Jiskra se objevuje poprvé v pramenech na počátku třicátých let 15. století. Tehdy byl leníkem olomouckého biskupa, měl tedy propůjčen drobný statek protislužbou za vojenské povinnosti. Více o Jiskrovi slyšíme v kritickém roce 1434. Z hradu Radyně úspěšně pomáhal katolické baště Plzni, která byla obležena husitskými vojsky, a podařilo se mu přitom zajmout dva nepřátelské velitele. Následně sloužil na královském hradě Karlštejně, ukončení válečných operací v Čechách ho ale přivedlo do Uher, které hájilo křesťanskou Evropu před tureckou expanzí. Možná tak učinil již v roce 1437 za Zikmunda Lucemburského, zcela jistě je v zemích svatoštěpánské koruny doložen roku 1440. V té době již nežil ani Zikmund, ani jeho nástupce Albrecht Habsburský, jenž po sobě zanechal manželku Alžbětu a dědice trůnu Ladislava. Právě do služeb královny Alžběty Jiskra vstoupil a vytrvale poté hájil práva malého prince, jenž díky svému narození po smrti Albrechta získal přízvisko Pohrobek. Nutno dodat, že Jiskra tak nečinil nezištně a vsadil na velmi dobrou kartu, jak se v následujících letech mělo ukázat.
Smrtí Albrechta Habsburského se ve středovýchodní Evropě uvolnily tři trůny – český, uherský a rakouský. Zatímco novým vládcem rakouských zemí se stal Fridrich III. Habsburský, pozdější římský král a císař, české i uherské stavy váhaly mezi volbou nového krále a zachováním dědických práv Ladislava, což by ale znamenalo, že trůn zůstane do dosažení Pohrobkovy zletilosti uprázdněný. Zatímco čeští politici se po marném hledání nového panovníka nakonec rozhodli vyčkat Ladislavovy plnoletosti, v Uhrách tak jednoznačná situace nebyla. Vzhledem k potřebě chránit jižní hranici země se zdejší politici nakonec rozhodli povolat na trůn mladého polského krále Vladislava III. Jagellonského, neboť uhersko-polská personální unie se jim jevila jako nejlepší hráz proti turecké expanzi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013
PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (10)
Dva králové na jednom trůnu
Toho, kdo ve střední Evropě zažil střídání 16. a 17. století, sotva napadlo, že odchází čas relativního klidu a míru. Lépe řečeno, nenapadlo ho, že může být podstatně hůř než dosud. Měl sice v paměti různé vojenské konflikty a také určitě vnímal eskalující náboženskou konfrontaci mezi katolíka a protestanty. Neměl ale tušení, že poznané se znásobí a povede ke skutečnému všeobecnému rozvratu, který bude trvat tři desetiletí. Boj se v předstihu objevil i na mincovních obrazech.
Bohaté oblečení a sebevědomá gesta prozrazovaly, že pánové, kteří se spolu zastavili na druhém nádvoří pražského Hradu, mají v danou chvíli v ýznamný podí na moci v zemi. Drobná mince šla z ruky do ruky a ti se slabším zrakem si ji dávali blíž k očím. „Máte pravdu, takhle to nemůže zůstat. Oběma začínají jména na F. Co s tím uděláme?“ Zatím co ostatní váhali, jeden nabídl řešení. „Ať v mincovně přidají za F ještě RI. Pak bude zřejmé, že to není mince Ferdinandova, ale Fridrichova. Asi to nebude vypadat hezky, ale lepší tohle, než důkaz, že ani nevíme, jak se jmenuje náš skutečný král.“
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2019.
PRAŽSKÁ MINCOVNA .CZ
