O kráse českých medailí

"Vše hyne, jen silné umění samo je věčné. Socha přežije město a rázná medaile, kterou nalézá oráč v zemi, zjeví dávného císaře."

Těmito slovy vyjádřil slavný francouzský básník a spisovatel Théophile Gautier obdiv k trvalé hodnotě uměleckého díla, které neztrácí na významu ani po staletích. Kousek ušlechtilého kovu přetvořený v medaili skutečně přetrvá věky a přináší poselství pro generace příští. A nic na to nezmění ani patina, která se za staletí na povrchu vytvořila.

Druhou vlastností medaile je její tichá důvěrnost. Můžeme ji vzít do dlaně, obracet dvěma prsty po světle a vychutnávat si její matérii i plastické kvality. Prohlížíme nanejvýše ve dvou, jelikož třetí divák již působí rušivě a nejspíše znemožní přijmout vjem v celé jeho šíři a kráse. Podobně jako běžná mince z laciného kovu, kolující z ruky do ruky, tak i vzácná medaile obklopena hlučným zájmem ztrácí něco ze své intimity. Přibližme však vzácnou medaili v tichém prostředí k oku a záhy se drobné zjeví jako monumentální.

Účelem medaile je něco připomínat, přetrvávat věky. Tato rozměry malá umělecká díla můžeme v symbolické rovině vnímat jako spojnici mezi minulostí, přítomností i budoucností.

Odkazují na významné osoby a události, zároveň však nesou informaci o době svého vzniku i o jejich autorovi. Není divu, že se pamětní medaile v mnoha rodinách stává krásným a uznávaným dědičným artefaktem.

Z jejího intimního rázu se odvíjí tvar i provedení. Medaile je útvar dvojí tváře, avšak s myšlenkovou kontinuitou. A právě ideový obsah je pro medaili příznačný, neboť pokud by byla zhotovena jako prostý dekorativní kus, jen pro potěchu oka, přestala by být medailí. Je to tedy kovem vyjádřená myšlenka, někdy jemněji, jindy pádněji, vždy však výrazně.

Její reliéf je nízký, avšak na rozdíl od mincí, které se ukládají na sebe, není nutný vysoký okraj.

Medailérství zažívalo doby rozkvětu i úpadku. Také u nás. Již Ferdinand I. shromažďoval na Pražském hradě tuto nejdrobnější kovovou plastiku. Jiřík starší z Řásné, přítel Mikuláše Dačického, ryl v 16. století krásné medaile, stejně jako jáchymovští Němci Ulich a Wels. Rudolf II. měl ve svých sekretářích a zvláštních kazetách již celé série medailí. Za jeho vlády se v Čechách usadila řada zahraničních odborníků. Byli mezi nimi Antonio a Alessandro Abondiové, Paulus van Vianen, Gerhardo Licinio a další. Bohužel mnoho skvostů vytvořených těmito umělci odvezli na konci třicetileté války z Prahy Švédové.

Století 19. představovalo úpadek medailérství. Občas se vyráběly pamětní mince, jubilejní a výstavní medaile, avšak v nezajímavém klasickém slohu: ostrý a suchý reliéf se příkře odrážel od studeně vyleštěné plochy a zvýšený okraj svíral motiv stísněn v předem daných mezích. Ztvárnění suché jako úřední listina mohlo jen stěží motivovat fantazii a svádět k uměleckému prožitku. Svěží vítr přišel až v sedmdesátých letech z Francie. O nástupu nového slohu přesvědčil pařížskou mincovnu medailér Hubert Ponscarme a za ním následovala další jména: André Oudiné, Degeorge, Chaplin, Dupuis a mistr reliéfu Roty. Jejich literárním vykladačem a propagátorem se stal Roger Marx.

Zájem o moderní medaili se poté přesunul do Německa, o což se zasloužil německý historik a učitel umění v Hamburku Alfred Lichtwark. S pracemi francouzských umělců se seznámil v roce 1888 Dánsku a rok poté na světové výstavě v samotné Paříži.

Impresionismus rozšířil svůj malířský princip i na plastiku a stranou nemohl zůstat ani bas-reliéf, tak blízký obrazu. Sochaři si oblíbili zvláště reliéf nejnižší, plaketu. Nové hnutí se nemohlo zastavit před hranicemi Čech, kde se na konci devadesátých let umělci snažili vehementně "dohánět" Evropu. A tak se stalo, že po přestávce vzniklé smrtí Václava Seidana, školeného ještě v oficiálním slohu Vídně, našla i v Čechách oblibu medaile a plaketa v moderním stylu.

V čele tohoto proudu byl Stanislav Sucharda, který vtiskl drobné plošné plastice všechnu svou citovou vřelost, vlastenecký žár a dojatou něhu. V nadechlém reliéfu pohádky a vidin se mohl porovnávat i s poetou francouzské medaile Oscarem Rotym. Suchardu v Čechách následovali další vynikající umělci, z nichž nejvíce se umění medailérskému věnoval Josef Šejnost.