Kdo byl Andragorás? Záhadní vydavatelé antických mincí
Kouzlo a tajemství řecké klasické numismatiky spočívá v různorodosti mincovních motivů, nominálů i vydavatelů. V období helénismu jsou emise měst či městských států doplněny nominály panovníků.
Zatímco klasické řecké antické mince doslova plýtvají obrazovými náměty, postavy bohů se střídají s totemovými zvířaty či božskými atributy, helénistické mince vykazují značnou námětovou rigiditu. Lícní stranu charakterizuje většinou portrét zprava (buď vydavatele, jeho předka nebo některého z bohů), rubní strana je vyhrazena pro božstvo a nápisy identifikující vydavatele.
Obecně proto platí, že rámcové určení helénistických mincí k jednotlivým vydavatelským domům či oblastem je jednoduší než v případě mincí klasických. Jejich přesné přiřazení konkrétnímu panovníkovi či dokonce lokalizování místa jejich vzniku je však mnohdy nesmírně obtížné. Situaci ztěžuje skutečnost, že následník často vydával mince s portrétem zemřelého předchůdce či zakladatele dynastie (Seleukovci, Ptolemaiovci), nebo s portréty svého dobrodince a podporovatele (např. nejkrásnější portréty Seleuka I. se dochovaly na ražbách pergamského vládce Filetaira).
Neméně potíží způsobuje opakování několika dynastických jmen v jednom rodě, (Antiochos, Seleukos, Alexandros, Apollodotos, Diodotos), extrémní případ je pak jméno Ptolemaios, které lze přečíst na všech egyptských epigrafických ražbách.
Samostatnou kapitolu a mnohdy badatelský oříšek představují ražby ve stylu emisí Alexandra Velikého. Jeho mince z drahých kovů byly napodobovány téměř sto padesát let po jeho smrti v mincovnách od Makedonie až po města v Malé Asii a Palestině. Rozhodnutí, zda mince vznikla za života velkého krále, je bez specializované literatury nemožné a mnohdy i přesto sporné. Stejně tak rozlišování mincoven pomocí mincovních značek je velmi diskutabilní.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
DESKOVÉ HRY A NUMISMATIKA Dřevěné hrací kameny k deskovým hrám
Deskové hry jsou známé ze všech kultur.
V rámci jednotlivých her, při nichž bylo pohybováno zvláštními předměty resp. symboly (hracími kameny, figurami ap. – v tom převážná většina her spočívala), se musely obě strany hrající proti sobě jedna od druhé navzájem odlišit. Forma (tvar a vzhled) ostatně nehrála roli, primitivní kultury se spokojily s nalezenými předměty, jako byly kameny či mušle. Egypťané – znali také hry s rozličnými hracími figurami – měli již jakési kuželky podobné těm, používaným při dnešní halmě1 a všech podobných hrách, při nichž se s nimi pohybuje. Nejstarší známé hrací kameny v západoevropských zemích, pocházející z Francie z 11. století, byly kruhové ploché kotouče, více či méně vyzdobené. Vyrobené byly z kostí nebo dřeva, mrožích zubů nebo slonoviny. V pozdějších dobách přichází do úvahy všechny další myslitelné materiály, jantar, polodrahokamy a rozličné kovy.
Než se ale začneme plně zabývat v názvu článku zmíněným tématem, pokusím se na samý začátek o bližší vysvětlení některých základních pojmů, s nimiž se budeme v dalším textu setkávat. Deskové anebo obecněji stolní hry je možné dělit podle mnoha různých kritérií. Nejčastěji se hry dělí podle doby vzniku. Mezi tzv. klasické deskové hry se počítají hlavně staré hry, u kterých jsme schopni určit období ve kterém pravděpodobně vznikly. Deskové hry lze také třídit podle druhu.2 V některých zahraničních numismatických aukcích se objevují zvláštní předměty, svým vzhledem připomínající medaile.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2017.
PRAŽSKÁ MINCOVNA .CZ
