Historie kutnohorského dolování se počítá od r. 985, ale pravá stříbrná horečka vypukla až ke konci 13. století. K objevení stříbra často docházelo náhodou. Při orání, pod vyvráceným stromem nebo v průrvě skály po úderu blesku. V Kutné Hoře sice věří, že bylo objeveno zázrakem, ale pravděpodobnější je, že místní ložiska už zdaleka vycítili cisterciáčtí mniši, kteří tu v roce 1142 založili klášter. V umění nalézání rudných ložisek se vyznali jako málokdo. Uměli číst z náznaků. Z druhů rostlin a stromů nebo ho poznali podle ojínění, které nad ložiskem rudy vždy nápadně chybí. Kousky stříbra mohli nacházet i v místní říčce Vrchlici. Stačilo, když se jim potom podařilo určit místo, odkud voda se stříbrem vyvěrala a naleziště bylo téměř jisté. Při ohledání místa se využívalo i proutkařů, ale už ve středověku vzbuzovalo proutkaření pochybnosti. Ať už ale místní stříbro objevil kdokoli, určitě mocně zvolal "ARGENTUM! STŘÍBRO! Zde kopejte!", a šel se oddat modlitbám či pivu.

Na místo nálezu pak povolali měřiče, neboli maršejdníka. Ten určil místo, kde byla žíla nejmocnější nebo kde se žíly křížily. Nakázal, kde má stát hornický rumpál, vytyčil místa pro kopání šachet a štol, směr kudy mají být vedeny, a horníci se pustili do díla. Ke kopání užívali jenom dva nástroje – mlátek a želízko, kterými vytrvale bušili do skály, dokud nezaslechli vytoužený zvuk kovu, nebo dokud si je neodnesla smrt. Prokopání některých štol totiž mohlo trvat i několik generací. K urychlení práce používali havíři techniku, které se říkalo sázení ohně. To se na konec štoly nanosilo dříví, pomazalo blátem a zapálilo. Skála pak byla křehčí a snadněji se rozbíjela. Některé šachty byly až 600 m pod úrovní země a kdyby tenkrát existovala Guinessova kniha rekordů, měli by v ní kutnohorští havíři určitě zápis.

Každý havíř měl k dispozici pacholka (tzv. běhače), který z rudy odtesal kámen a naložil jej do neciček. S ním pak uháněl k rumpálu, kde jej předal štrejchýři a pelášil zase zpátky. Štrejchýř nacpal materiál do volského měchu a hašplovníci, kteří obsluhovali rumpál, ho vytáhli nahoru. Prejtýři pak rudu rozbíjeli palicemi a puchýři ji rozmělnili na prach. Dalšími důležitými profesemi byli důlní kováři a cimrmani - neboli geniální důlní tesaři. Ti měli na starosti veškerou práci se dřevem a už ve středověku přicházeli s důmyslnými vynálezy. Patřil k nim např. žebřík, který měl dvojí účel. Při výstupu nahoru sloužil jako klasický žebřík, ale při sestupu se z něj stala skluzavka. Pro rychlý a bezbolestný skluz používali horníci zástěry z volské kůže, kterým se říkalo podřiťky. Spotřebovávalo se jich tu tolik, že bylo dokonce vydáno nařízení, že se mají veškeré volské kůže posílat výhradně do Kutné Hory.

Hornická práce byla nebezpečná a vyčerpávající a nebylo nijak výjimečné, že se hornické ženy stávaly až sedminásobnými vdovami. Horníci bývali ohrožováni průvaly vody, nedostatkem vzduchu nebo zasypáním. Neustálý pocit nebezpečí a blízkost smrti je vedl k zvláštní zbožnosti. I proto se v Kutné Hoře tolik dbalo na stavbu kostelů. Vedle nich měla ovšem Kutná Hora více než 60 pivovarů a to se ještě pivo dováželo z Čáslavi a Kolína. O hornících také kolovalo přísloví, že "zpupní horníci na Horách mívají roboty do soboty, ale peněz jen do neděle." Hospody i chrámy jsou ostatně důležitou složkou kulturního života v Kutné Hoře i dnes.