Zbyněk Fojtů

(7. 8. 1963)

Akademický sochař Zbyněk Fojtů patří k mladší generaci českých medailérů. Od roku 1992 působí jako pedagog na Střední umělecké škole Václava Hollara v Praze. Návrhům pamětních mincí a medailí se začal věnovat v roce 2002, kdy ho uchvátila technologie nízkého reliéfu. Přestože jako medailér působí relativně krátkou dobu, jeho úspěchy jsou velmi výrazné a početné. Chlubit se může hlavně mnoha oceněními v soutěžích vyhlášených Českou národní bankou. Téměř dvacítka jeho návrhů od různých zadavatelů se už dočkala realizace. Patří mezi ně například cyklus Korunovace českých králů, pamětní medaile k šestistému padesátému výročí položení základního kamene Karlova mostu a řada dalších skvostů ze zlata i stříbra.

Zbyněk Fojtů se narodil ve Slavičíně, až do svých pětadvaceti let bydlel ve Valašských Kloboukách. S manželkou a dvěma dcerami nyní žije v Černošicích nedaleko Prahy.

INTERVIEW

Pocházíte z Valašska, žijete v Praze. Nebývá vám občas smutno po rodném kraji?

Hlavně dříve bývalo. Postupem času už jsem si zvykl, když ale přijedu na Moravu, hlavně na Valašsko, tak to srdce tam pořád je a vzpomínky jsou silné. Vracím se tam velice rád, nicméně podaří se mi to tak jednou, dvakrát do roka.

Kdo vás inspiroval k tomu, abyste se stal sochařem? Měl jste nějaký vzor?

Vzor ani ne. Už od malička jsem ale rád kreslil a hlavně modeloval. Chodil jsem do tehdejší Školy lidového umění, a protože jsem měl dobré vedení, tak mě to i bavilo. Učili nás akademický malíř Lojza Baránek a Josef Jeřábek, k nimž jsem chodil opravdu rád. Dobré základy mi dal také Zdeněk Mikeska. Výtvarníky ale máme i v rodině, například strýc Karel Fojtů, který také žije v Praze, je akademický malíř, takže i z této strany jistý vliv byl.

Čím jste se jako dítě chtěl stát? Byly to ty tradiční chlapecké představy o kosmonautech, hasičích, policistech?

Ne, vůbec. Mě vždycky zajímal dějepis a zeměpis, takže mým prvním snem bylo stát se archeologem. Četl jsem knížky o starém Egyptě, zajímal se o historické vykopávky, u nás hlavně v okolí Mikulova, ale vůbec z oblasti, kde se kdysi rozkládala Velká Morava. Jednu dobu jsem uvažoval, že bych mohl být i architektem, ale pak začalo převažovat to „výtvarno“. Váhal jsem, zda se věnovat restaurování nebo sochařství, no a nakonec jsem studoval průmyslový design.

Vzpomenete si, co znázorňovala vaše úplně první socha?

Ano. A dokonce ji mám dodnes schovanou. Je to brankář, který drží míč. Dodnes mám totiž rád fotbal. Tuto glazovanou sošku jsem vyrobil v devětašedesátém v Lidové škole umění ve Valašských Kloboukách. Tehdy mi bylo šest let.

Co se dělo po ukončení základní školy?

Po přijímačkách jsem nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. To byla mimochodem moje nejkrásnější studijní léta. Pak přišla Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Já jsem ale zůstal na detašovaném pracovišti v tehdejším Gottwaldově, takže jsem v podstatě byl pořád na Valašsku. Tam jsem studoval u vsetínského rodáka profesora Zdeňka Kováře.

Tím ale vaše studium neskončilo…

Po vysoké jsem přemýšlel, co budu dělat, čím se budu živit. Několik let jsem pomáhal restaurovat památky a potom jsem dostal nabídku ze Střední umělecké školy Václava Hollara v Praze, abych na ni šel učit modelování a kreslení. Dříve se nazývala Výtvarná škola Václava Hollara.

To rozhodlo, že jste se přestěhoval do Prahy?

V Praze jsem kvůli zkouškám převážně působil už od čtvrtého a pátého ročníku vysoké školy. Nejdříve jsem bydlel u kamaráda, který se zabýval keramikou. Ten se později odstěhoval na Slovensko a já jsem jeho byt odkoupil.

Upozornil jste na sebe už za studií, za diplomovou práci jste získal školní cenu. Kdy přišlo něco většího?

To bylo ještě ocenění za design. Asi dva nebo tři roky po škole přišla první velká výstava v pražském Klementinu, kde vystavovali i profesoři z akademie, takže jsem tam byl údajně nejmladší. Na ní se mi podařilo uspět a dokonce některé sochy prodat, což mě odklonilo od restaurování a nasměrovalo k figurálnímu sochařství a volné tvorbě. První větší realizaci po škole ale představoval památník obětem komunismu vytvořený ze žuly v polovině devadesátých let, který stojí na náměstí ve Valašských Kloboukách.

Vystavoval jste i v zahraničí?

Ano. Začalo to právě úspěšnou výstavou v Klementinu. Od té doby mě oslovovala Středoevropská galerie, která mi zprostředkovávala výstavy hlavně v Německu, ale i ve Francii.

Jak to bylo s mramorovou pamětní deskou kardinála Štěpána Trochty ve Francově Lhotě? Měl jste tehdy protekci, protože pocházíte z Valašska?

Právě, že ne. Byla to náhoda. Oslovili mě pražští salesiáni, jejichž centrum v Kobylisích zakládal právě kardinál Trochta. Nevím, jak se ke mně dostali, ale nakonec si vybrali můj návrh.

To vás jistě potěšilo…

Ano. Když zadavatelé zjistili, že jsem pětadvacet let bydlel ve Valašských Kloboukách, což je kousíček od Francovy Lhoty, vlastně za kopcem, byli rádi. Vznikla i druhá, menší upomínka na kardinála Trochtu, která je umístěna přímo v komunitě salesiánů Dona Boska v Kobylisích.

S jakým materiálem jste pracoval nejraději?

Zajímaly mě i jiné materiály, než je klasický kámen, bronz, případně cín. Už za studií jsem experimentoval třeba s drátem nebo pryskyřicí.

S medailérstvím jste ale začínal poměrně pozdě.

Začínal jsem opravdu relativně pozdě. I když pamětní desky z Francovy Lhoty a Kobylis byly také reliéfy. U té mince se ale jedná o nízký reliéf, který je považován za vůbec nejtěžší.

Jak jste se dostal k soutěžím o návrhy pamětních mincí, které vyhlašuje Česká národní banka?

Jeden známý mě seznámil s nabídkami, které mu přicházely. Byly v nich definovány podmínky pro účast v těchto soutěžích. Někdy v roce 2002 jsem si řekl, že bych to mohl zkusit a přihlásil se do soutěže na minci k výročí cestovatele Emila Holuba. Zjistil jsem, že ta práce mě velice baví. O dva roky později jsem vyhrál soutěž na bimetalovou minci ke vstupu České republiky do Evropské unie. To mě povzbudilo a od té doby se soutěží účastním už pravidelně.

Jste autorem zlaté pamětní medaile k šestistému padesátému výročí položení základního kamene Karlova mostu. Tato medaile byla vyražena v jednouncovém, ale také v úctyhodném kilogramovém provedení. Jaký je to pocit, když vidíte svůj nápad vtisknutý do tak velkého kusu ryzího zlata?

Pocit je to úžasný. Byla to moje první realizace mimo soutěže České národní banky a obzvláště mě potěšila. Tehdy mě oslovil pan Pavel Trtík ze společnosti Zlaté mince - Numismatika, který si tento návrh pro medaili vybral. Ta spolupráce pokračuje dodnes sérií Korunovace českých králů. První byl Karel IV, další Jiří z Poděbrad a ve fázi příprav je Přemysl Otakar I. a Václav II.

Už jste si kilogramový „Karlův most“ potěžkal?

Navštívil jsem speciální prodejnu v Obecním domě v Praze a medaili si vzal do ruky. I když jsem věděl, že zlato je těžké, tak v poměru k velikosti mě ta tíha stejně překvapila. Potěšilo mě navíc, že detaily u této medaile vyzněly ještě líp než u menší jednouncové, která nese stejný reliéf. To je ale samozřejmě dáno větším rozměrem.

Když už jsme u té historie, jaký k ní máte vztah?

Velice blízký. Mám rád období antiky, ještě předtím jsem se zajímal o Egypt, Mezopotámii, starověké Řecko. Mezi mé oblíbené patří i období vzniku českého státu, to znamená období prvních Přemyslovců až po konec Lucemburků, na něž navazovalo husitství. S nástupem renesance už mě dějiny tolik neoslovují.

Takže práce na sérii Korunovace českých králů vám podle všeho padla do noty.

Je to tak. Když teď dělám nějakého panovníka, snažím se o něm zjistit co nejvíce informací. Dostávám se až do takové hloubky, že někdy chodím na Karlovu univerzitu, abych poznatky konzultoval s odborníky z katedry českých dějin.

Prozradíte, na čem nyní pracujete?

Právě dokončuji poslední úpravy modelu pamětní mince Důl Michal v Ostravě ze série Kulturně-technické památky. Tento návrh teprve budu dávat do soutěže.

Sádrový model je velmi křehký. Nestalo se vám někdy, že se poškodil?

Jednou se mi to opravdu stalo. Návrh jsem vezl do České národní banky a v metru mi v tlačenici prasknul. Byla to rána, až mě zamrazilo. Naštěstí si vždycky dělám duplikát, takže jsem se pro kopii rychle vrátil a návrh dovezl včas.

Jak dlouho trvá výroba návrhu?

Nejtěžší je mít nápad. Samotné převedení do reliéfu už takový problém není, protože v tom mám poměrně velké zkušenosti.

Kolik prostoru pro seberealizaci vám zadavatelé poskytují?

Někdy značný, takže celý návrh záleží pouze na mně. Jindy si zákazník stanoví dost limitující podmínky, například přesně určené texty nebo motiv, což pro mě představuje určité omezení. Ale na druhé straně i výzvu, s níž se musím popasovat. Když mám volnost uplatnit svoji fantazii, je to lepší.

Přehled dostupných ražeb nesoucích rukopis Zbyňka Fojtů