Holdování v Namuru v 18. století
Pamětní ražby Karel VI.– František II.
Namur (valonsky Nameûr, nizozemsky Namen) je frankofonní město v Belgii, hlavní město Valonska a správní centrum provincie Namur. Dnes je třetím největším městem ve Valonsku. V Namuru sídlí Valonský parlament a Valonská vláda. Namur leží 50 km jihovýchodně od Bruselu a 40 km od Charleroi. Je bránou belgických Arden. Leží v ústí řek Sambry (francouzsky Sambre, valonsky Sambe) a Mázy (francouzsky Meuse, nizozemsky Maas, valonsky Moûse). Po dobu celé své historie sehrával strategicky významnou roli. Odolával četným obléháním včetně útoků Julia Césara v římské době až po okupaci v období druhé sv. války. Vysoko nad městem se tyčí vojenský symbol – citadela.
Namur ale existoval jako důležitá osada na křižovatce obchodních cest již v dobách Keltů. Význam Namuru vzrostl v ranném středověku, když Merovejci vybudovali hrad na skalnatém výběžku nad městem a nad soutokem řek Mázy a Sambry. V 10. století se stal Namur samostatným hrabstvím. Město se rozvíjelo nerovnoměrně, neboť namurská hrabata mohla stavět pouze na severním břehu řeky Mázy, zatímco jižní břeh, který patřil biskupství Lutych (francouzsky Liège, nizozemsky Luik) se vyvíjel pomaleji a vzniklo na něm město Jambes (dnes předměstí Namuru).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2015.
Heraldika na mincích a medailích (4)
Renesance - čas změn
Renesanční výtvarné umění bývá obecně považováno za jeden z vrcholů evropské kultury. Když se však zeptáme na toto období heraldiků, budeme překvapeni. Renesanční heraldiku považují ve srovnání s gotikou za krok zpět, pokud ne rovnou za úpadek. Rozpor mezi oběma pohledy je zjevný a zaslouží si naši pozornost.
Někdy po roce 1421 šli úzkou uličkou středověké Florencie dva umělci zcela ponořeni do odborné debaty. Starší z obou, architekt Filippo Bruneleschi, předvedl před chvílí sochaři Donatellovi svou právě dokončenou novostavbu. Nešlo o palác nebo chrám, ale o městský nalezinec Ospedale degli Innocenti. Donatella uchvátil civilně působící horizontální objekt, respektující lidské měřítko, se vzdušnou sloupovou arkádou. Bylo to něco úplně jiného, než jak se stavělo dosud. Architekt i sochař tušili, že se na obzoru právě objevily kontury nového slohu. Žádný sloh nevznikne samozřejmě ze dne na den. Také renesance se připravovala víc než sto let v jednotliv ých dílech inspirovaných antikou a humanismem. V první polovině 15. století se snahy o něco nového materializovaly v jednotný sloh, který po architektuře ovlivnil všechny obory umění. Malíři se učili perspektivě, spolu se sochaři studovali anatomii a kreslili podle modelu. Gotickou stylizaci postupně nahrazoval realismus programově opřený o nově objevované a oceňované antické plastiky a reliéf y. Renesanční umělec v ystoupil ze středověké anonymity, měl najednou tvář a jméno.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2015.