Jak se dělá mincovna (16) Ražba zlatých mincí
Ve svých vzpomínkách se musím vrátit o více než 60 let zpátky, kdy jsem se vždycky v polovině května setkával se svojí tetou.
Ta k nám z Prahy přijížděla na vesnickou pouť. Můj děda i babička z otcovy strany, pocházeli každý z deseti dětí, a tak otec měl velké množství strýců a tet, a ještě více bratranců a sestřenic. Všichni cítili rodovou povinnost, alespoň jednou v roce k nám přijet. V tomto příbuzenstvu se vyznal jen můj otec, já jsem si to pozvolna třídil, ale oni ti lidé byli v principu hodně podobní. Žili většinou v okolních vesnicích a živili se jako zemědělci. Jedna otcova sestřenice byla výjimkou...
Otcova sestřenice se jmenovala Zdeňka. Byla švadlenou, neměla děti a nikdy se nevdala. Hlavním zdrojem jejího příjmu bylo vykládání budoucnosti z karet pro pražskou smetánku. Byla tajemná, měla nádherné velké tmavé oči a sametový hlas, ve kterém každé slovo znělo jako z jiného světa. Příbuzenstvu z karet vykládala a všichni tomu věřili. Zda se to splnilo, nevím. Mně, jako sedmiletému uličníkovi a zlobivci předpověděla, že jednou budu cestovat po světě a budu poznávat cizí země. Všichni jsme se tomu smáli, jenom ona svým výrazem v očích mě s lehkým úsměvem kárala, že karty nelžou.
V době vysokoškolských studií jsem svoji záhadnou tetu, na pokyn rodičů, občas navštěvoval, abych jí pověděl, jak se žije v bývalé hospůdce, kde se kdysi narodila její matka. Karty mi už nevykládala, protože viděla, že jsem žil v jiné realitě než ona. Když jsem se chystal na promoci, dne 3. července 1971, nebylo pochyb, že na tento významný den musím pozvat i svoji starou tetu. Po slavnostním převzetí vysokoškolského diplomu se ke mně tato dáma nenápadně přitočila. Byla celá v černém a vypadala jako z jiné doby. Dala mi na památku malou krabičku a popřála mi všechno dobré. Poděkovala za pozvání a nenápadně zmizela s tím, že se na společný oběd necítí dostatečně zdráva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
Tomáš Lamač Mistři české numismatiky
Činnost rytců v oboru numismatickém bývá často neprávem opomíjená a nesetkává se s takovou publicitou, jaké se dostává například autorům výtvarných návrhů ražeb.
Bez jejich trpělivé a detailní práce rytce by však stěží vzniklo precizně vyvedené razidlo, které je základem každé mince či pamětní medaile. Pětatřicetiletý Tomáš Lamač z Jablonce nad Nisou je skutečným mistrem svého řemesla. Kromě úpravy razidel se zabývá například zdobným rytím nožů, dýk i palných zbraní, rád se příležitostně vrací také k tvorbě sádrových návrhů nových pamětních mincí.
Jedna z posledních medailí, pod níž jste podepsán jako rytec, je věnována památce československých parašutistů z výsadku Anthropoid (ražba Pražská mincovna, návrh
Michal Vitanovský). Přibližte čtenářům, v čem vůbec spočívá práce rytce při úpravě razidla.
Raznici dostanu v podstatě tak, jak vyšla z CNC stroje, to znamená, že na ní jsou patrné stopy po obrábění a ty je nutno odstranit. Dalším úkolem rytce je zdůraznit detaily jako jsou například oči, vlasy, lístečky nebo různé drobné architektonické prvky. U písma, které u každé raznice dělám jako první, se zostřují rohy, protože stroj je úplně nedotáhne. Pracuje se pod mikroskopem a tyto úpravy finální podobě opravdu dost pomůžou,
povrch se doladí a sjednotí. Náročnost úprav samozřejmě závisí na složitosti motivu. Něco jiného je žeton, kde plastika není tak pestrá a něco jiného pak pamětní medaile zdobená detailním středověkým motivem. Konkrétně medaile Anthropoid, pokud se týká složitosti, patřila k takovému středu.
Jaké používáte nástroje?
Jedná se o speciální rydla, rýtka, různé čakany, někdy i sekáčky. Je jich spousta druhů a každý se používá na jiný charakter úprav.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2013