2019 - Proof - Sv. Vít - 2 dukát Ag | Mincovna. Obecní dům, Praha.

ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (31) Známky s Gambrinem a kozlem

K výtvarně zajímavým námětům na zpravidla ikonograficky strohých účelových známkách patří pivní a pivovarské atributy.

Pivovarské nářadí – limpy, šoufek, vidrovací lopaty apod., rozmanité nádoby ke konzumaci či transportu piva – poháry, sklenice, holby, korbely, lahve, sudy, a chmelové ratolesti či věnce symbolizují na účelových známkách pivo. K tomuto inventáři se řadí ještě dvě živé bytosti, král Gambrinus a kozel.

Kdo to byl Gambrinus, jenž je na známkách vyobrazen? Ottův slovník naučný ve stejnojmenném hesle uvádí: Gambrinus, dle Aventinovy kroniky bavorské král flanderský, který první počal vařiti pivo. Báje ta vznikla nejspíše splynutím jména vévody brabantského »Jan primus« (t.j. první) zvaného, který v l. 1251–94 v zemi brabantské vládl, na prosbu sladovnického cechu brusselského přijal čestné předsednictví cechu a proto vyobrazen byl v cechovní místnosti s pohárem pěnícího se piva v ruce. V internetové encyklopedii CoJeCo se v hesle Gambrinus dočteme toto: Mytický král a vynálezce piva, údajně privilegovaný číšník Karla I. Velikého nebo král brabantský. Později pokládán za nižší božstvo bakchického charakteru či nesprávně za zkomoleninu jména brabantského vévody Jana I. (primus) (1251–1294). Zobrazován s pěnícím pohárem v ruce, resp. s chmelovým věncem na hlavě. Němečtí dějepisci popisují Gambrina jako jednoho z germánských vladařů z období římské říše. Ten podle legendy upsal svou duši ďáblu, aby mu pomohl zapomenout na nenaplněnou lásku. Pekelník následně naučil Gambrina vařit pivo.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2016.

Heraldika na mincích a medailích (2) Středověk – krása střídmosti a sdělnosti

Pro heraldiku bylo celé 14. a částečně i 15. století zlatým věkem.

Erby byly vytvářeny a užívány s respektem a přirozeným vkusem. Tomu také odpovídala péče věnovaná jejich provedení. Obsah i forma byly v rovnováze. To všechno platilo také pro mincovní obrazy. Jejich umělecká úroveň snese bez potíží srovnání se znaky na gotické architektuře, v knižní i na nástěnné malbě, na tapiseriích i na dílech uměleckého řemesla.

Jednoho zimního dne roku 1300 přijal král Václav II. na pražském hradě svého kancléře Petra z Aspeltu provázeného třemi cizinci. Kancléř, jinak také basilejský arcibiskup a vynikající diplomat, byl pro krále Václava, předposledního Přemyslovce na českém trůnu, nenahraditelným rádcem. Také toho dne přicházel v závažné věci. Na řadě byla mincovní reforma, kterou kancléř pomáhal připravovat. Král věřil, že Rinieri, Appardi a Cino, tři odborníci z Florencie, které Petr z Aspeltu angažoval, odevzdají dobrou práci. A nezklamal se. Ještě v červnu téhož roku byla zaražena jeho „věčná mince“ pražský groš.
Nové platidlo sice nebylo věčné, razilo se však takřka 250 let a jeho význam byl už na počátku mimořádný. Pražský groš se stal jedním ze symbolů politické a ekonomické síly Českého království ve 14. století. Tomu odpovídala i výtvarná podoba mince. Šťastně se v ní snoubily umělecké vlivy italské a francouzské, tedy ne už jen německé, jako v minulém století. Razidla byla prací italských mistrů a inspirací byl francouzský groš z Tours.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.

2019 - Proof - Sv. Vít - 2 dukát Ag