Německá platidla po 2. sv. válce (3) Emise BBK I.
Wirtschaftswunder (hospodářský zázrak) tak lze ve stručnosti charakterizovat vývoj, jaký prodělalo německé hospodářství v období krátce po měnové reformě.
Do té doby nevídaná konjuktura německé ekonomiky se nese ve znamení dvou předních politiků. Prvního spolkového kancléře Konrada Adenauera a ministra hospodářství Ludwiga Erharda, pod jejichž vedením se z válkou zničené země stala během sedmi let průmyslová velmoc a z nové německé marky DM symbol úspěchu a stability.
Z počátku bylo německé hospodářství poznamenáno nejen válečnými škodami, ale také demontáží průmyslových závodů a nuceným vývozem paliv, surovin a uhlí za nepřiměřeně nízké ceny. Stále platil přídělový systém, který pokrýval jen nejzákladnější potřeby, čímž přispíval k enormnímu rozmachu černého trhu. V oběhu se nacházelo nepřiměřeně velké množství peněz, které postupně roztáčelo spirálu inflace. S cílem stabilizovat tuto situaci byla v červnu 1948 přijata měnová reforma, která de facto předznamenala budoucí rozdělení Německa a v západních sektorech odstartovala jeho ekonomický růst.
Samotná reforma spočívala ve stažení staré měny a jejím nahrazení Deutsche Mark v novém kurzu a eliminaci úspor a dlužných pohledávek bank vůči státu. Díky potlačení černého trhu se obchody zaplnily do té doby nedostatkovým zbožím natolik, že si obyvatelé mohli pořídit většinu výrobků a to i těch, které by si před nedávnem nemohli vůbec dovolit nebo takových, které byly k dostání jen na černém trhu. Z obav před vzrůstající inflací uvolnila Bank deutscher Länder jen omezené množství peněz vytištěné dílem v domácích tiskárnách, dílem v ABNCo a Bureau of Engraving and Printing (BEP). V oběhu jich tedy bylo relativně málo, o to větší však měly hodnotu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013
Úvod do grošového období (6) České mincovnictví grošové doby (2)
V období husitské revoluce ustává ražba pražských grošů. Přestože z kutnohorské mincovny vychází ještě několik let po smrti krále Václava IV., děje se tak de facto ilegálně z původních razidel se jménem a titulem zesnulého krále.
Zrno (obsah drahého kovu) jak grošů, tak i drobných peněz se čtyřrázem, které se nyní stávají prakticky jedinou domácí mincí, se záhy povážlivě snižuje tou měrou, že kronikáři brzy mluví o groších a penězích „z půhé mědi ražených“. V letech 1420 a 1421, kdy monopolní královskou mincovnu v Kutné Hoře ovládala strana katolická, razili husité svoji drobnou minci také v Praze.
Pro ražbu drobné mince i pražských grošů v počátcích revoluce použili husité zkonfiskovaného stříbrného majetku včetně církevních kalichů. Nedostatek kvalitního kovu a soustavná potřeba peněz si vynutila vydání prvních kreditních platidel (mince bez vnitřní hodnoty) – tzv. flútků. Kronikář o tom zaznamenal: „… A potom, když se jim stříbra nedostávalo, dělali peníze z půhé mědi... a těm říkali flútky.“
Špatná jakost husitských grošů se stala příčinou vybíjení speciálních značek – tzv. kontramarek na kvalitní groše. Tyto kontramarky začala přidávat na pražské groše jihoněmecká města jako označení pro bernou minci při městských trzích. Záhy se k nim připojila i další města zejména bavorsko-švábského a westfálského mincovního okruhu. Dnes známe na 240 kontramarek, jež nesly většinou podobu stylizovaného městského znaku a byly do plochy grošů vybíjeny jako drobné punce. Nezřídka lze najít i groš s několika – 2, 3 i více vybitými kontramarkami, jak jej označilo postupně za bernou minci několik měst. Za zvláštnost můžeme v tomto směru označit kontramarky moravských měst Jihlavy (ježek – Jihlava = německy Iglau = v doslovném překladu Ježkov) a Brna (orlice – městský znak).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
